Samota.
Po stezce ztraceneztracené v to místo přijdeš maně
ukryté v stínu bříz a ve kvetoucím hlohu,
kde vše se rozvijí na žití pouť tak ranně,
kde voní květ, a pták kde zpívá jenom bohu.
To místo drahým je těm, kteří trpí v žití,
zde najdeš úlevu po svízeli a práci,
zde duch tvůj neznámé vlát kolem duchy cítí
a jak u večer květ, sám do sebe se ztrácí.
Než dojde bouře sem, dřív v oběť vůni nese,
jak myrhu pálila by žena ku očistě,
a lidská myšlénka prach světa s roucha střese
a zuje sandály, než na tom stane místě.
Jen duším nešťastných to místo otevřeno,
kdo žalu nepoznal, hned vstříc mu bázeň věje,
to asyl bídných je, toť chudých celé věno,
sem bůh se zdaleka na miláčky své směje.
[141]
Na prahu čeká smrt a sbírá slzy v daně,
ve hávu andělském a nevídaném kroji,
má věnec na hlavě a v klínu spjaté dlaně,
a v oku truchlivém jí velká slza stojí.
142