Stará panna.
Jde krokem plachým, rovna holubici,
a často k zemi cudné oči klopí.
Jest slaba, klid spí v bledé její líci,
a čelo nese jemných vrásek stopy.
Jí čistota a zbožnost sídlí v zraku,
dvě sestry, spříbuznělé její duši.
Rty její lístky pozdního jsou máku,
jež sotva sladkost políbení tuší.
Jí v prsou Seraf své si žalmy zpívá,
a živí v duši obětavou víru.
Jak růže jerišská tak zádumčivá
jí voní srdce ve ovzduší míru!
Po celý týden ve komůrce bílé
ozdobná šije, svatá mešní roucha,
buď nápěvem si sladí dlouhé chvíle,
než zbožná, snivá rozjímání slouchá.
[157]
V den Páně z rána na mši tichou kráčí,
však odpůldne se oděje v šat černý,
pak v tazích hned jí dávný bol se zračí,
na hřbitov spěchá – pomník bolu věrný.
Tam klečíc sama na porostlém hrobě
se modlí za ty, jež jí země schrání –
jest velebná a krásná v oné době,
a s tváře plá jí předsvit z mrtvých vstání.
158