Zvony.
Ký dech vás rozhoupal – byl vítr to či bůh?
Jak žebrák nezbytný náš napadají sluch
ty vaše příšerné a žalující tony.
To duní zvony,
to duní puklé zvony,
a já zde pro všecko jsem mimo vás již hluch.
Tu slunce skryje se, tu otřásá se zem,
tu hroby vzbouří se v tajemném nitru svém
a metou noci v tvář vše halící je clony ‘
kdy duní zvony,
kdy duní puklé zvony,
že mrtvý z jámy své vyhlédá s chechotem.
Tu satan spěchá sám, by nevlídný svůj důl
stem pevných západů a závor uzamknul,
a pákou obrovskou utvrdil svoje tróny
kdy duní zvony,
kdy duní puklé zvony,
a k valu slednímu svá šerá křídla vzdul.
[233]
A stíny v podzemí řvou jak lvi hladoví
když vy je sevřete žhavými okovy,
a řeka mrtvých dme se tajemnými stony
kdy duní zvony,
kdy duní puklé zvony,
a veslo bije v proud jak údar hromový.
Nechť již vás rozhoupal jen vítr nebo bůh,
jen duňte do světa – je vyžilý a hluch.
Co hučí to tak v ráz jak všechněm světům
v skony?
To duní zvony,
To duní puklé zvony
a mně mých myšlének již puká žhavý kruh.
234