Jaro přišlo. Kol a kolem
jeho zpěv a smích a dech
letí lesem, horem, dolem
motýlových na křídlech.
Dotknulo se srdcí všech
čárným žezlem na svém letu,
a vše volá v jeden spěch:
„Jaro je tu! Jaro je tu!“
Dítě praví: „V háji květném
jak si budu hráti dnes!
S včelkou zlatou rychle vletnem’
v růžový si, vonný vřes.
Jak mi kývá mladý les!
Všude plno hnizd a květů,
jaká radosť, jaký ples:
jaro je tu, jaro je tu!“
Dívka praví: „Nevím ani,
co to náhle v nitru mém
zvučí, hraje bez ustání
pod strakatým živůtkem...
Je to láska? Jedním dnem
v duši tolik sladkých vznětů!
A já volám lásky rtem:
Jaro je tu! Jaro je tu!“
Žena praví: „O půlnoci
tvrdě dříme živých zrak,
tehda čarodějnou mocí
div svůj na vše tiskne znak.
Kapraď kvete... Ach, a tak
jestli z ní si kouzlo spletu,
věčně krásnou budu pak.
Jaro je tu! Jaro je tu!“
A muž praví: „Boží země
odpočala... dřímal pluh,
již je čas, by zdravé sémě
přijal v sebe rodný luh.
Práci naši vidí Bůh.
Kéž jí vzejde spása světu,
chléb ať padne v lidstva kruh!
Jaro je tu! Jaro je tu!“
Stařec praví: „Prchlo mládí,
vášně, touhy – sníh a dým,
a to stáří duši chladí,
poutem děsně ledovým.
Ždál jsem jara – – půjdu s ním?
Jedním přáním duši hnětu:
pojď jen ke mně, smrti, dím.
Jaro je tu! Jaro je tu!“
Lidé praví, ve své hrudi
že prý pustou skálu mám,
však i tuto skálu vzbudí
jaro k žití, snů a hrám.
Dítě máje! Chci dnes sám
lásku pít z tvých růžných retů,
snubné lože kyne nám– –
Jaro je tu! Jaro je tu!