Ó vy všichni, kteří v tmavý
večer zimní doma dlíte,
na krb vlídný, plápolavý
zírajíce, blaze sníte,
chvílemi v tom kruhu tichém
hlaholíte jasným smíchem,
šumné, plné vína číše
pozdviháte na zdar výše,
aneb zpěvu samovaru
nasloucháte, vonnou páru
čaje dýcháte a v štěstí
tom si sami díte tiše,
celý svět že šťasten jesti:
Těch-li sobě vzpomenete,
kterým venku v tmavé noci
vichřice, sníh ve tvář mete,
kteří hynou bez pomoci
ušlí, hladoví a nazí,
které zima v duši mrazí.
kteří marně v širém kraji
po střeše se ohlédají,
pro něž v každém kroku novém,
bílým sněhu pod příkrovem
v podvodné a chladné zlobě
úskočný jen hrob se tají,
by je schválil, strnul k sobě?
Jak jsem často, smutným šerem
bera se já, poutník syrý
útulného krbu směrem,
kraj kdy mizel v soumrak čirý,
a kdy mráz a metelice
bičovaly moje líce,
ptal se stokrát sama sebe:
„Co ten bůh a jeho nebe,
co ti andělé a svatí?
Zda z nich někdo lidstvu splatí
jeho klopot, bídu, práci,
hlad, jenž bolí, mráz, jenž zebe
až to srdce vykrvácí?
Pravda-li, že tamo s hůry
přece jedno oko zírá
skrze mraky, skrze chmury
a své ráje otevírá
trpícím a osiřelým,
byť i vzdoru duchem smělým
proti němu, proti nebi
kuli plány ve své lebi,
že jich přání jednou skojí,
všecky v jeden spolek spojí,
obejme a zulíbá je,
vyjme z ran jich žhavé hřeby
v nejkrásnějším sále ráje?“
Divý vichr, příval sněhu,
ledný mráz, jenž kraj ten hlídal
v Ahasverově tom běhu
v smíchu tak mi odpovídal:
„Slitování? nikde není –
chudým vše se v bídu mění!
Blaze těm, jež domov čeká
a jim kývá do daleka,
kterým přána láska, zlato,
vše, co lidem milo, svato.
Běda mu, kdož v poušti země
bez domova, lásky těká,
chud a sám se trudí temně!“
Jedněm praví noc a zima:
„Spěchej domů, chvátej hbitě,
budeš záhy mezi svýma,
všichni tam již čekají tě,
zahřeješ své skřehlé údy,
zavzní smích a jásot všudy,
budeš volný, vesel, šťasten.“
Druhým opět praví hlas ten:
„K čemu chvátat? Sám jsi zhola,
tebe nikdo nezavolá – – –
zůstaň zde a pohov sobě,
bídy více neúčasten,
usni, dřímej v našem hrobě!“