Jitro chmurné, nevlídné.
Praha ještě tuho dříme.
Nežli ze sna prohlídne,
bratře, my pryč odkvapíme.
Pojďme dál, tam na západ,
kam se slunce vždycky sklání.
Tam i naše sláva spat
odešla... nuž rychle za ní!
Marně pudíš kroky v let,
nikdo víc jí nedostihne.
Nevrátí se ona zpět,
zbloudí-li přec, nám se vyhne.
Věky měla domov svůj
u nás krásná, mocná, vážná,
ulétla – Bůh polituj,
od nás jako labuť tažná.
Horo Bílá! Ty jsi v mrak
zřela její zjev se ztrácet.
Na tobě ten svatý pták
musil druhdy vykrvácet.
Zazpíval tam v posled – žel –
píseň smrti pták ten bílý.
Kdo tu píseň uslyšel,
krví zaplakal tu chvíli.
Bylo to jak vzúpění,
jako všemu s Bohem dání,
jako s vlastí loučení
a nikdy již na shledání.
Rachot bubnů, mečů svist,
dvaceti hlav smrtné vzdechy,
sykot, jímž vře nenávisť,
pláč, jímž lkaly celé Čechy.
Jako výkřik zoufalství,
které darmo volá Boha,
ston, jenž robu na rtu tkví,
když jej rdousí cizí noha –
Zpěvu toho ozvěna
žije dále, po staletí,
peruť, krví zbrocená,
jako přízrak věky letí.
A kdy touží pozdní vnuk
počít nových činů setbu,
šepce zvěsť mu dávných muk,
cos jak výčitku a kletbu.
A kdy písní národní
zajásat chce nad svou hrudou,
i v té vzplane pochodní
sžíravou a jízvou rudou.
V ústa pěvce, básníka
jako bouře dech se mísí,
úpí, kvílí, naříká,
a jej v půlnoc ze sna křísí.
Zpěvu toho ozvěna
žije dále, po staletí,
peruť krví zbrocená
věčně straší české děti.
Běda, běda! I v můj zpěv
její žalný hlas se loudí.
Každé slovo – teplá krev,
která z rány duše proudí.
Já té krve nabírám
a jí po své vlasti házím.
Srdce všech jí otvírám,
přáním tím ji doprovázím:
Dobré syny vlasti té
jako lék ať hojí v hrudi,
nevděčné a prokleté
ať jak zmije v srdci studí!
Věrným padniž jako rez,
který jejich pouta boří,
zrádným jako Kaina děs,
jenž jim v tváři věčně hoří!