Touha po odpočinutí.

Václav Antonín Crha

Touha po odpočinutí.
Kdy se as slunéčko tam za hory skloní? Bych moh’ odpočinout, blaze sníti – o ní! Vycházelo jednou, zaplálo mi líčko, nastal milostný den lásky – pro srdéčko. Vycházelo slunko: Po stráních jsem bloudil, – tichých nadějí však stín se za mnou loudil. Běda že též došlo, slunko na poledne – a mých nadějí stín ztrácí se a bledne! 69 O poledni lásky, lid, že lkám, se diví, lkám: vždyť hruď jen jedna nadějíčka živí: Doufám, až se slunko za ty hory skloní, že si odpočinu, a budu snít – o ní!