Lásky chrám.
Již ztichla bouře; dál a dál se nese
to hejno živlů, svět co bourat mělo:
umřeloť v temném, strašně temném lese,
temné to srdce navždy oněmělo!
Ba němo jest, jak oceanův tůně,
mocných jak trosek strašná pustota:
vždyť pochováno v němém jeho lůně,
je dílo celého – ach života!
Byl mohútný to chrám v něm jedenkráte,
chrám plný vznešenosti, veleby,
A choval, co i anjelům je svaté,
co právě nebeského na nebi!
A základ jeho sáhal v onu hloubi,
již nedostížná kryje temnota,
kde tajemně se hmota s duchem snoubí,
kde kořeny jsou mého života.
A vzhůru – vzhůru čněly jeho báně
až tam, kde stroj se světů rozpřádá,
kde v ideálů smělých oceáně
se věčnost nekonečnem rozkládá.
A každý sen z mých předživotních rájů
co šperk se vzácný v kobce chrámu skvěl,
a libý ohlas písní z oněch krajů,
posvátnou jeho síní stále zněl.
77
U vchodu dlely city úcty svaté,
střežíce stánku mého veřeje,
a u vnitř neskonalou touhou jaté,
pobožně čekaly mé – naděje.
Jak blaze snil jsem ve sboru svých citů,
jak sladce v kruhu skromných nadějí!
Ba sladce snil jsem o svém blahobytu –
až – – k tomu rozhodnému kročeji!
„Zmámený chlapče! Z vděčnosti chceš lásku?“
– zavznělo chrámem; – „marný je tvůj chvat;
„anť dáváš za vděčnost mi poukázku,
„že podřízen půl – půl chceš panovat!“
Základy zachvěly se tímto slovem,
shrotil se hrdý – lásky mojí chrám,
a pohřben pod mohútným jeho krovem
i s nadějemi já též umírám.
Ba dvakrát umírá, kdo hynout vidí
své dílo celičkého života:
zanikneť z paměti všech příštích lidí,
a život jeho byl – jen mrákota.
Nuž stůjte vy hrobové drahocenní,
v nichž pohřben lásky mé je žal,
a rcete příštímu jen pokolení,
že žil jsem – a nešťastně miloval.
78