Bradlec.
I.
Za červánků podvečerních,
když utichnul ptactva sbor,
scházíval se jinoch s dívkou
pod Bradlcem, pod javor.
Hrdý hrad nad nimi bděl,
hochu lásku záviděl.
Záviděl hrad hochu lásku,
záviděl ji z hradu pán,
vzal si k sobě hezkou dívku,
chudý hoch byl oklamán;
marně volal, marně lkal,
hradu pán si dívku vzal.
131
II.
Sedá dívka u okénka,
za ranního prochladu,
sedá jinoch na skalisku
nade srázem u hradu.
Z hradu zní pak v chladný les:
„Co jsi lásce mé přines?“
Přinesl jsem tvojí lásce,
srdce plné věrnosti;
chceš má dívko, chceš to srdce
až do věčné věčnosti?
Na to dí mu z hradu hlas:
„Budiž můj na věčný čas!“
„Věčně Tvůj, zde v klínu lesa!“
Jinoch vroucně odvětil:
Vrh’ se dolů z kolmé skály,
dívce život zasvětil.
Lká pro něho s dívkou les,
ty větérku, dál to nes!
132
III.
V němém lůně lesů dříme
jinoch, příklad věrnosti,
nad hrobem mu pěje v sosnách
ptáček písně milosti.
A okolní dívky pějí
s ptáčkem jarní krajinou: –
věčné písně věčné lásky,
v srdcích Češek nezhynou.