Strážní anjelé.
O nechte mně mé víry sen!
Váš rozum jest – má víra,
Vám svět je mrtvou hmotou jen,
mně – dechem Všehomíra.
Kde nepostačí příroda
Vám, muži přeučení,
vede svět slepá náhoda
a losy lidstva mění.
Jak lituji Vás, mudrci,
na Vaší světem pouti,
že nepronikše ku srdci,
nejste sto výš se pnouti.
Nuž, pojďte, dívka s vírou svou
zve Vás nad světské stráně,
vede Vás na pouť světovou
poznáváť moudrost Páně.
Těžká je chůze životem,
těžký je už krok přední:
nejtěžší však pouť nad hrobem,
krok k nebi praposlední.
141
Podej mi, děcko, ručku svou
k prvnímu světem kroku;
ty dívko s tváří růmělou
a s první láskou v oku.
ty mládče, jehož plamenná
touha je, lidstvu prospět,
i ty stařenko shrbená – –
vesele hleďte na svět:
Ten Bůh, jenž orla v úskalí
i liliji v poli chrání,
ten Bůh, jemuž když povelí,
dav světů se již sklání:
ten rozsel hvězdy v prostorech
a anjelů svých kůry
rozeslal po všech hvězdách těch,
by pohlíželi s hůry.
A kolik v noci hvězdiček
se s nebe na nás dívá,
z každičké anjel strážníček
z nás některému kývá.
A s prvním slunce úsvitem
snesou se dolů k lidem
a sypou tiše nad bytem
každému štěstí s klidem.
142
A tichým očka dotknutím
probouzejí spící děcko
a dívce lásky dechnutím
daj’ ve snách blaho všecko.
I střehou v citů směsici
mladíka před zlým chtíčem
a bdí nad bábou sedící
nad starým nebeklíčem.
A tak co hvězdy provodní
vedou lid po vši dobu,
svítíce lásky pochodní
od kolébky až k hrobu.
Když shasla která z hvězdiček
a padá k zemi s hůry:
pro duši jde to strážníček
vzít ji v anjelské kůry.
A protož nechte můj mi sen,
Váš rozum jest – má víra.
Vám svět je mrtvou hmotou jen,
mně dechem Všehomíra.
143