Za mořem.
I.
Chví se prales, chví a duní
v mrtvém klínu pouště němé,
jakoby to v mrtvém těle
srdce velké – rozželené.
S písní na rtech mnohý zemřel,
a již prach je jeho tělo,
a přec věčně světem vane,
čím se jeho srdce chvělo.
Oj pralese, čí to touha,
lůnem tvým a pouští vane,
čí to srdce v tobě chví se,
srdce dávno rozmetané?
Rci, když nocí lká tvé lůno,
když se chvěješ v pološeru,
zdaž si s unylým tím srdcem
toužíš poušti na nevěru?
184
Aneb zřídlem touhy věčné,
neskonalé tvojí strasti,
zklamaná je velká touha –
touha po milené vlasti?
II.
Nad mořem nad středozemním
slunéčko se níže sklání,
rudě barví dalný obzor
v zlatoskvělém lemování.
A ten blankyt věčně jasný,
na vodách dlí nad lilijí,
liljí mořskou, zardělou teď,
nad malebnou Sicilií.
A od vrchů těch Sicilských,
mořem stoupaj’ řady stínů,
až zanikaj’ pod Vezuvem
v skvělých pruhach u vod klínu.
Po skvělých pak stezkách těchto,
mohútná loď tiše pluje,
žhavý jih jí od Sahary,
do rozpiatých plachet duje.
185
Za ní hude větřík písně,
jako rozepělé víly,
před ní žhavý Vezuv plane,
zbytek žhavé římské síly.
Žhavě smědý sloup z Vesuvu,
vstoupající ku nebesku,
ukazuje teplým větrům,
ukazuje lodi stezku.
A na lodi třístežňové
v bílých plachet šedém stínu,
mladík jest, o stežeň opřen,
ruce složené má v klínu.
Nedbá modrých Apeninů
tváře jeho černo-smědá,
jiskrné to, černé oko
na jihu cos toužně hledá.
Hned tam vítá temnou dáli,
hned se tesklivě snís ní loučí,
a okřívá, když mu větřík
provívá vlas – po kotouči.
A po dráze papršlků,
které jižní obzor zlatí,
jde duch toužný až se v kraje,
v kraje za Atlasem tratí.
186
Tichá radost rozhostí se,
náhle v smědé jeho tváři,
před duševním jeho zrakem,
slunce jižních pasů září.
Velebně teď duši jeho
září hory Měsícové,
velkým jeho srdcem tíhnou,
ohromní z pralesů snové.
A již poušť, tu nedohlednou,
před svou duší ležet vidí,
po mohutné její hudbě,
zvučném samum, nyní slídí.
A nad hlavou mocně mu zas
divým zpěvem lesy hrají,
jejich lůno hroby otcův,
od věků před světem tají.
Zní ten divý zvuk mu srdcem,
v oku skví se slza slasti,
z těsných prsou povzdech jeden
loučí se s milenou vlastí!
A co pro vlast slza kane,
mohútná loď dál jej nese,
a v přístavu pod Vesuvem
rány z děl ji vítaj’ v plese.
187
III.
Ve přístavu Neapolském,
živo dnes a lid se hemží,
neznal Vesuv toto ruchu,
pokud Vlach nekupčil s Temží.
Co však zná se s Albionem,
schudl srdcem, podstať celá
jest jen nedopalek síly,
jíž se římská ňadra chvěla.
Bratry z jižních pasů vleče
k Niagaře prostopášně,
krví jich mu révy rdí se,
vavřín mzdou mu této vášně.
Třístežňová loď dnes má se
na pouť zaatlantskou bráti,
žel však, že sta obětí se
s ní víc nazpět nenavrátí!
Větry dují od východu,
nedočkavě tůň se vlní,
zvědavými Neapolci
přímoří se stále plní.
188
Krkavců roj hladov krouží
nad lodí, nad mouřeníny:
tušiť, že loď v bezpečnou smrt
od Atlasu nese syny.
Na lodi pak třistežňové
v bílých ptachetplachet šedém stínu,
vzhůru k černým dravcům zírá
nejmladší všech mouřenínů.
Z hloubi vzdech si po svobodě,
kéž by směl jít za krkavcem:
svobodným by zase stal se,
volným v modrém vzduchu plavcem.
S bolnou duší, teskným okem
za krkavci dvěma zírá,
jak každý svá volná křídla
na přístavem rozprostírá.
Nad přístavem výš a výše
paláce ční na výsluní,
jak labuti vzhlížejí se
v zrcadelné mořské tůni.
Z paláců pak hrdé panstvo
v rozkoši se k moři dívá:
mnohá dívka něžnou rukou
na shledanou k moři kývá.
189
Krkavců dvé, černých ptáčat,
nad paláce zaletělo,
mouřenína matné oko
sotva jich již v dáli zřelo.
Jak dva body v jasné dáli,
ještě jich posledně shledl, –
aj, mladíče, proč se chvěješ?
Proč jsi mi tak náhle zbledl?
Není to dvé černých ptáčat,
dvě to očí jískrnaté,
s nimiž potkaly se nyní
mouřenína zraky vzňaté.
Z jiskrných těch černých očí
divoký žár lásky sálá:
v mouřenínu, na němž tkví teď,
vzplane láska neskonalá.
A zas bělostnou svou rukou
kyne dívka mladíkovi:
on jí zaslal lásky povzdech,
ať ho dívce větřík poví.
V tom, slyš, výstřel ve přístavu,
na lodi se opakuje, –
k pozdravu se sklonil prápor, –
loď se hnula – dále pluje.
190
Mladík rukou dívce kyne,
kyne šátkem dívka žhavá,
z ňader, touhou výš se dmoucích,
povzdech Vlašky „s Bohem“ dává.
Žhavá dcera Neapole
za mladíkem s láskou zírá, – –
s mladíkem však za moře se
otrokářská loď ubírá.
IV.
Za mořem za Atlantickým,
tam na březích Maraňonu
přes planiny žene požár
stáda zvěře v divém honu.
Rudý požár při zemi se
krvavý jak jazyk valí,
temným dýmem dalný obzor
i prerii divou halí.
Z požáru a z dýmu spousty
ječivé je slyšet ryky,
dupot kopyt, ržání koňstva
a divoké lidu křiky.
191
Teď přelétla žhavá výheň
na farmu, na negrův byty,
uvítán tu rykem slasti
ze sta hrdel hosť ten litý.
Sto páží se pušek chopí
sterý výstřel rozlehne se:
z žhavé farmy sto otroků
na svobodu vyhrne se.
Na svobodu, na svobodu,
rozléhá se v divém plesu:
otrok spálil farm i pustu
a teď pádí v lůno lesů.
Pospěš mládče, mladá krvi,
z farmy střelba provází tě,
pospěš, sice padneš kulí
v svobody den na úsvitě.
Střelba z farmy rozléhá se
zasáhnuta oběť mnohá; –
mladík vzkřikl: – prudšíť kule,
nežli otrokova noha.
Polou sklesl, zas se vzchopil,
do rány krev pěstí tlačí:
k lesům, k lesům klopýtá se –
o kéž by měl křídla ptačí!
192
U pralesa sklesl k zemi,
vroucně líbá chladné mechy,
a lítostné lůno lesa
opětuje jeho vzdechy.
O své vlasti, o své lásce,
chorý mladík vypravuje
a ozvěna v lůně lesů
nářky jeho opakuje.
Směrem k moři, odkud přišel,
při východu slunce kleká,
na vlasť myslí, na Neapol
a pralesem zase těká.
Tak dotěkal chorý divoch.
Jednou v tiché ranní době,
pod loubím ho našel větřík,
v kyprém, listím stlaném hrobě.
Prales ustlal mu to lůžko,
hučel všemi jeho žaly,
a úslužní větérkové
s věstí tou se k poušti brali.
Poušti, řekám šepotali,
proč prales lká věčnou strastí,
že to ohlas velké touhy,
touhy po milé – a vlasti.
193
Mladík s touhou na rtech zemřel,
a již prach je jeho tělo,
a teď věčně lesem šumí,
čím se jeho srdce chvělo.
Je to v mrtvém těle pouště
srdce velké rozželené,
ohlas prvotní to lásky, –
do pralesů zanešené!!