„Sto třicet zlatých a pět nováčků!“
Děkuju pěkně, dost mě to dnes stálo,
a co jsme měli, šlo jak na dračku;
a to jich přišlo prý dnes ještě málo!
Děkuju pěkně, pravím ještě jednou,
když se tak přihrnou k nám výtečníci
a kolem muže za stoly si sednou
a sáhnou místo knih si k noži, k lžici:
tu nelze ženě zůstati jen chladné,
vidí-li z plných mis najednou suchopár;
co toho teď už literatům padne,
na to by prask’ už Halánkovský pivovár!
Peníze lítají už jako smetí,
však muže mého těší každý nový host,
s nadšením hned mu vstříc ku dveřům letí:
„Baruško, sem pojď, co tvá povinnost!“
volá hned na mne, hned mne představuje,
aby prý odpustil mi, hned ho odprošuje,
že prý jsem nejnižší všech českých těl – –
a potom velí: „Vidíš’ ženo, to pan Hudeš,“
a začne kázat, jakby říci chtěl:
„Znamení tomu klaněti se budeš!“
Hm, nedávno spad s hřebíku
a juž mu Maecenáš můj prokazuje slávu;
já však jsem mu nasolila kritiku,
chudák měl hlad – a já mu dala černou kávu.
Teď však už dost; dost se mne nazlobili,
když na mé konto mi tu notně pili;
nyní je odved’ starý do divadla –
jak se mi zdá, též věnec s sebou vzal –
jeden z nich dnešní kus prý překládal. – –
Teď se mne starost na chvílečku spadla
a ke všemu co dobrý osud chtěl:
můj starý si tu album zapoměl.
Tady je mám teď, a za všecku túru,
co mi ti výtečníci kuřat povraždí,
mačkat teď mohu českou litée – turu
a třeba rozmačkat je tady pod paždí.
Ba vsaďte se, že všecky jejich křiky, –
aniž by z nich kdo něco pochňap’ si –
strčiti mohu já i s výtečníky
i s učenosti jejich hezky – do kapsy!
Ale ne; ne, já nechci dělat ostudu
o tomto šťastném, čekaném už dnu,
spíš poděkuju za to album osudu
a co v něm vězí, teď si prohlídnu.
M–hm, to je ten, jak tu pravil kdosi,
co si dle Riegra nechal vousy stát
a hodně huňatý teď klobouk nosí,
aby si moh’ na výtečníka hrát.
Ne, ten můj muž přec neví kudy kam
s takovým výtečníkem; – však, to je jen do dnešku,
já podle svého vtipu za to mám,
opičák ten že patří nejvýš někam – na dešku!
Aj aj, i pěkně vítám z Mladé Boleslavi!
a že se Vaše Jasnost také vejde sem,
neboť co jdete na hon s panem Taxisem,
jste pixenšpondr jeho – jak můj manžel praví.
Nu, vy ste chlapík, a já vzdor na vzdor
budu Vám říkat: Jeho Jasnost redaktor!
Teď konec smíchu – teď mám věru smíchu dost,
tu na mne hledí vtělená Vám zámožnost,
má hezké brejle, kabát velmi drahý,
z kapsy mu koukaj’ čtyry záložny,
a co zas vydává teď „Posla z Prahy,“
je i ten knoflík jeho zámožný;
a když se teď už i na šicí stroje pozor dává,
provolám mu i ženě jeho třikrát mírné „sláva!“
A pořád že nic, že prý naše šlechta
nehodlá táhnout s námi nikdy víc,
že prý ji demokratismus náš v kapsách lehtá,
a teď tu přede mnou je – pší!! (kejchne) klam, – no, už nic!
Fotograf mu dal ministerské křeslo,
nu, to se sluší, – – aj, tuť jeho heslo:
„Buď slavný život, nebo slavná smrt!“
I kam jsi se s tím heslem jenom vrt!
Ty se tak k vlasti svojí vřele máš, –
kéž jalové jen vlastenectví vzal si kat:
nadělat hluku, slavně žít – to znáš,
však umřít, neb mám groš dát – – darmo povídat!
Ten panák tuhle podepsal se „Sláwowrat.“
Je to snad ten, co chtěl kdys s námi stát,
kdyby se nebyl bál, že Češi na mále
zvolí si kavárníka kýhos za krále!
Takových rytířů má národ tuším, tuším, moc,
a proto, nechejme se, – – šťastnou dobrou noc!
I kýho kováříka, ten tu hezky sedí
a zdá se, jako by se na svět smál;
nu, kousek redaktora z jeho očí hledí, – –
chlapíčku, víš už, co je kriminál?
Kdybych jen věděla, jak heslo jeho zní,
co asi on v něm prones’ za kuráž, – –
však tuhle leží před ním „Listy Národní“
a to bude nejspíše Grégr náš.
Nu, ty jsi, chudáčku náš, dost dlouho už seděl –
ba divná věc, že jsem to neuhodla hned,
vždyť, když se fotografovat dal, snad to věděl,
a proto si už napřed na obrázku sed’.
No, tohle je kus těla, to si nechám líbit,
i že tě něco’! totě český Maecenáš,
co dovede tak velké sumy skoro – slíbit,
že by byl malém vyhrál cenu Hálek náš.
Hej hoši, kde jste kdo, ať věnce vije,
a chceš-li, vlasti, dát mu vděčný dar:
vystav mu vlastenecký pivovár
buď z „Svatoboru“, aneb na akcie!
Ah, tu je Daliborka, a tu Dalibor,
a tenhle pořádal nám besedy,
tenhle se skrýval kdysi za „Pozor“
a věšel mnohým na nos medvědy.
Nu, není z jinačích, je jako jiní,
Bůh mu to odpusť: nevěděl, co číní.
„„Ó nejsem jen tak leccos vám!
Na moutě – jak vám povídám:
neb veliký byl Bonapart –
však mnou by býval na capart!““
Ha, ha, ha, ty bys mu byl, strejče, dal,
třeba se zažehnal byl posvěcenou křídou,
vždyť to už Laudon tenkrát povídal:
„Na Bonaparta patřil Přerhof se svým invalidou!
Vždyť, když jsi „Vysloužilce“ deklamoval,
všechněm jsi duši v těle přimrazil,
plácalo všecko, jak by bombardoval,
a ostatek jsi smíchem porazil.
Jen nám své vtipy třeba na berličkách nos,
ty jsi a vždycky budeš kapitální kos!
Musím se smát sic, tohohle když vidím;
a jak tu stojí, každý by to řek’,
že má sto rarášků ten Vilímek – –
a seká do těch pánů Franců,
kulturníků i samozvanců,
ba ani těch tam nahoře se nebojí,
co se jím stále caviků jen nastrojí – – –
jak jsem už prála, ráda ho sic vidím,
a však ten jeho kriminál,
a co mu přiložily ještě dál,
za to se věru z gruntu srdce – klidím,
a v těle celém jak bych měla rtuť,
dostávám na ty paragrafy chuť – –
že bych jím, – – a však, co pomoc.
Nás je jen pár a paragrafů předce moc,
a tady je to vidět, ty co mohou:
ten zde má pouta na rukou i nohou,
tady je Vávra, Moser, pater Štulc,
a Strauch a jiný kandidát.
I aby toho muže sepral kat, –
jaká to může býti útěcha,
přidat si Skrejšovského k nim a Bozděcha!
Nu tohle to je hezká nadělená
a časův našich pěkné znamení:
za chleb, jejž od nich má vlast opuštěná,
za chleb ten dáno jim je kamení.
Však – – nemýlímli se – – můj muž se vrací,
a tu bych měla už se odklídit,
než, nač ho také v tom chtít ošidit,
ve vzdávání slávy rozdělme si práci:
Můj muž ať zřejmě slaví „výtečníky,“
ačkoliv dlouhé měřítko on brává,
já pak jim jmenem žen všech nesu díky,
volajíc ze srdce jim slavně slavné: „Sláva!“