Ptáčkové v zimě.
Kvetoucí strom jim hnízdo choval
a vůní napájel je jarní sad,
veselý zpěv je pozdravoval
při narození jejich odevšad.
Co výhost dali stromu s květem,
ó, což již měli mnohdy za nesnáz;
bludně se honí cizím světem
a v letě vedro, v zimě trpí mráz.
Oněměl zpěv, jenž kdys je vítal,
uvadlo kvítí se vší vůní svou,
i potok, jenž jim vody skytal,
pokryt je tuhou rouškou ledovou.
Kdo jim kde poví o domovu,
kde by je zahřál lásky papršlek?
Slétli se k chudobnému krovu,
pod krovem tím jest lásky útulek!
453
Pod krovem tím též dítě zkvítá,
při písních matky blaze rozkvětá,
a sirotečky oknem vítá
a jasným okem zírá do světa.
Ó, modlí se ty dobré děcko,
ať Bůh ti dlouho ráj ten ponechá:
venku ten svět ti vezme všecko, –
jen v klínu matky slast a útěcha!
Jednou zatoužíš po tom krovu,
pod nímž jsi žilo blahý, děcký věk:
a ohlas písně o domovu,
bude tí jaro, z rájů papršlek!