Jak Jiřík hledal andělíčka.
Někde v horách, v tiché vísce
žila vdova chudičká,
ta když předla, vzala k sobě
vždycky svého Jiříčka.
A předouc mu povídala
o Bohu a nebíčku,
o všech svatých, o andělích
a anděli strážníčku.
Anděl strážce provází prý
lidí na všech čestičkáchcestičkách,
nejraději ale dlívá
při pobožných dětičkách.
Ty prý chrání, střeží, vodí
polem, lesem, kamením,
a též v noci, kdy usnuly,
v hlavách zasedne si k nim.
469
Jak matinka vyprávěla,
Jiřík z toho radost měl:
jen by byl rád někdy toho
andělíčka uviděl.
Jak se za ním kde co vrtlo,
jak zašustil lísteček,
hnedky obrátil tam oči,
není-li to strážníček.
Když šel večer s matkou někam,
hned jí zůstal v zápětí
a zřel k hvězdám, zdali odtud
andělíček neletí.
Ano, kdy byl v postýlce už,
dělával jakoby spal,
ku hlavám však pokukoval,
by andílka uhlídal.
Jedenkráte byl sám doma,
matinka šla ku tetě,
i odešel Jiřík hledat
andělíčka po světě.
Běhal polem, běhal lesem,
běhal, sháněl celý den,
rádby byl šel ještě dále,
avšak by už unaven.
470
Aj hle, tam se něco kmitlo,
světélko to v úvalí,
honem za ním, skok za skokem,
však – tu padá se skály!
A co letí nad prohlubní,
zavře očka ustrašen,
roztáhne své ruce malé,
v hluboký upadá sen.
Postava tu jasně světlá
letí vstříc mu v úprku
a Jiříček rukama ji
objal pevně kol krku.
Vine se k ní křečovitě,
ta mu klín svůj rozestře
a líbá jej a volá jej,
až zas oči otevře.
Jaké však tu podivení,
když poznává postel svou,
že v ní leží a matičku
drží pevně objatou!
Neboj se, můj broučku malý,
já jsem tvoje matička;
vidíš, vidíš, byl bys mrtev,
kdybys neměl strážníčka!
471
Spadls včera v propasť v lese,
ležel jsi tam bez dechu,
andělíček sám tě chránil,
spadl jsi jen do mechu.
Chtěl jsi vidět andělíčka,
on se neobjeví sám,
vnukne však do srdce lidem,
a kde zle, – pošle je tam.
I mně vnuknul, že jsi nejspíš
spadl někde v lesní slůj,
a mně vedl až na místo: –
tak zachoval život tvůj.
Andělíčka neuvidíš,
jenom v něho důvěřuj;
vždy se modli, on jest s tebou,
a zachová život tvůj.