V táboře hlučný život,
naši jsou dnes vítězi,
vínem si krev dolévají
a cvrnkají penězi.
„Podejte sem džbánek vína,“ –
volá starý bubeník,
„mám tu hosta a ten také
statečný byl bojovník.“
„Viď, můj Fousku,“ řeční starý,
„třebas ty byl jenom pes
a třeba jen buben tahal,
předce hrdinou jsi dnes.
Věru hoši, že bych ležel
nyní vzhůru bradou kdes,
kdyby mne byl neuchránil
tento statečný náš pes!
Víte, jak jsme do bitvy šli:
každý z nás si notoval,
napřed banda, pak já se psem
a pak vy a jenerál.
Nad Trutnovem Prusi stáli.
Bác, bouc, už boj započal.
Stranou bando! Hoši napřed,
na návrší každý pal!
A už jako krupobití
vrhli jste se na Prusy!
Dobře hoší, to je mela,
roztlučte je na kusy!
Však co vidím, kde je prapor?
praporečník k zemi kles;
jako blesk se sám tam vrhnu
a u bubnu zůstal pes.
Jednou ranou Prusa skolím,
prapor nesu z víru ven,
tu však od celého roje
Prušáků jsem obklopen!
Já se bráním jako čtyři,
ten už pad’, ten vrávorá.
„Já řku, to si musí přivstat,
kdo chce skolit tambora!“
„Počkejte vy kujebcí,
my vám krky zvochlujem!“
Myslím si a pak si písknu:
„Fousku, Fousku, poběž sem!“
A teď jste se měli dívat,
co to bylo za vřavu!
Fousek vrh’ se na Prušáky,
skákal s hlavy na hlavu!
Tomu utrh’ přes půl tváře,
tomu vousy i bradu,
třetímu se zakous’ v tejlo,
svalil jej na hromadu.
A co Fousek takto řádil,
utíkám já s praporem:
„Dobře jsi se, Fousku, držel,
nech je už a poběž sem!“
Doběhli jsme šťastně k cíli,
kde jsem dříve s Fouskem stál.
„Kýho kozla, Fousku koukej,
někdo nám tu buben vzal!“
Ještě jsem však nedořekl,
Fousek čuchá, čenichá,
a již jako šípka letí,
až si na hlas oddychá.
Prusa s bubnem viděl v dálce,
jest už odtud hezký kus, –
v okamžiku však se válí
s kopce s bubnem pes i Prus.
Fousek Prusa drží za krk,
se stráně ho povalil
a než by pět napočítal,
již tu nazpět s bubnem byl.
Nuže hoši, není-li pak
statný rek ten Fousek náš:
od zítřka mu jenerál sám
chce přidávat na menáž!
A tak rychle, kde je džbánek?
zde náš Fousek žízeň má:
víno sem, ať zavdá si též,
jako statný hrdina.“