Kniha bez písma.
Sedí starec před chaloupkou
v letní večer v neděli;
na klíně má starou knihu
a zří do ní veselý.
Tu jde kolem lékař z města,
cestou je mu do potu,
spatří Víta s knihou sedět,
zastaví se u plotu.
„Pozdrav Pán Bůh, starý Víte,
toť jsem celý zmámený!
Já řku, Víte, jak pak čtete,
když neznáte písmeny?“
„„Což písmeny, pantatínku,
těch nemusím věru znát;
v knize, kterou já jsem zdělil,
musí se jen rozjímat.
480
Kníha po mém pradědovi
v sobě má jen listů šest,
bez písmen jsou, a však za to
každý jiné barvy jest.
Tu ten modrý připomíná
nebeskou mi oblohu
a dí: Starý Víte, skládej
naději svou na Bohu!
Druhý list je bolestný list,
tmavě rudý, krvavý,
ten mi smrt i utrpení
Krista Pána vypráví.
Ten tu třetí sněhobilý
nevinnosti učí mne,
čtvrtý černý o smrti mi
učení dá upřímné.
Pátý červený jak plamen
obraz pekel strastí je,
šestý jako zlatem skvoucí
slast nebeskou zvěstuje.
Knihu-li svou rozvažuji,
pro život jsem připraven,
a i šťastně umřít mohu,
budiž Bůh můj veleben.
481
Kníha po mém pradědovi
v sobě má jen listů šest,
však i těm, kdo číst nemohou,
pravým vůdcem k nebi jest.““