Stíhající zvon.
Byl jeden hoch, ten nechtíval
chodit do chrámu Páně
a v neděli, jak čas míval,
utek’ na blízké stráně.
A matka dí: „Slyš zvonu hlas,
pospěš po dobrotě,
neb, nebudeš-li na mši v čas,
sám zvon si přijde pro tě.“
Hoch myslí však: „Aj, což pak víc,
zvon visí ve své věži!“
A hajdy, jakby nikde nic,
již zase na stráň běží.
489
Však divný div, zvon umlkl,
jen srdce se v něm třese, –
teď z věže své se vyvlekl,
houpavě dál se nese.
A sem a tam se houpá zvon
za chlapcem přes příkopy,
již v patách mu jak divý shon,
již div ho nepřiklopí!
A běží hoch a zvon za ním
přes stráň i dol jak střela;
hoch běží kvapem zoufalým,
a přímo do kostela.
Teď nedá se hoch na mši zvát,
jak prvně zvonit slyšel,
a nepřipustí vícekrát,
by zvon si sám proň přišel.
(Z G(the.)