Kříž z dřeva řezal Božetěch a na něm Krista tělo,
jak žilo by a zmíralo, tak umně, hrůzně pnělo,
pak zved’ je na svá ramena a na bratry zřel kolem
a plakal dlouho, ze srdce, jat nadějí i bolem.
Jej vina tíží na duši, a trest mu ruce váže.
Že biskupovi vzepřel se, on pokutou mu káže
ten kříž nésti až do Říma bez reptání a dlení,
tam složiti jej ve chrámě a žádat odpuštění.
Kam sotva ptáci doletí, on s tíží tou má jíti!
Snad nežli domů vrátí se, ten klášter v prach se sřítí,
neb biskupova nepřízeň a mocné jeho slovo
tu na Sázavě podmele to dílo Prokopovo.
Však jménem božím vyšel přec, už lesem zná mým kráčí
a cítí, bratří vroucí hled jak v sled se za ním stáčí...
By znik’ mu, kročil rychleji... zas myslí spěje zpátky
a znovu váhá... jaká tíž, krok náhle mdlý a vratký.
Dál, dál, dále kráčí z domova a kolem cizích prahů,
až přes Alpské i vrcholy, kol propastí a svahů.
I zdá se jemu, cos jak stín že spěje za ním stále,
vždy v patách, jak jen od vlasti se pohnul, dál a dále,
stín dlouhý to a delší vždy, až zpět zas k vlasti sáhal...
Cit chmurný, trapný, zoufalý se v opatovi zmáhal,
a cítil těžké břímě své a každého dne těžší,
co stín ten černy, ponurý se naň jak balvan věší.
Na bílé třpytné ledovce a na červánky jemné
se klade jako mlhy tkáň, jak mračno těžké, temné,
a řeky modré, průsvitné a moře bledá, sivá
ten obrovský a hrůzný stín jak černá půlnoc skrývá.
Leč opat silen pokorou svůj kříž přec dále nesl,
až u věčného města bran s ním na pahorku klesl.
I viděl, žasl... svatý cit, jenž lidské řeči nemá,
a modlitba, jež nejhlubší, když nezřena a němá
v něm vzplály – ó tak dožíti tu slavnou svoji chvíli –
kdy jako anděl pokoje už cíl se k němu chýlí...
Však náhle s druhé strany zas ten černý stín se zvedal,
jak od Čech sem až za ním táh’, teď na to město sedal –
toť příšerný drak, obrovský, a zlobně naň se díval,
a z očí, tlamy sirnatý mu blesku sršel příval.
To potvora je stohlavá, až do nebe se tyčí,
svět celý tělem zakrývá a jedovatě syčí.
Však Božetěch se nezlekal a na draka kříž sklonil.
Ten klesl jako bleskem sklán, krev čerstvou z tlamy ronil
a svíjel se jak bídný červ, jejž noha chodce drtí,
a pak se natáh ve křeči a čekal už jen smrti.
Křik opat: ,Jménem Krista, mluv, kdos, ďáble, co chceš tady,
nač stale jsi mně v patách jen a jaké jsou tvé spády?
Tys vždy byl vrahem člověka, však také jeho sláva,
když pokušení odolal, jež Bůh mu v cestu dává!’
Tu potvora se vztyčila a do očí mu zřela,
že opatova přísná líc se hrůzou pozachvěla.
,Jsem, chceš to vědět?’ drak se smál, ,když tvá to milost žádá,
jsem tedy česká nesvornost a závist, msta a zrada,
a záští, nesvár staletý, jenž bratra pýchou mrazí
a před cizincem pokleká a otrocky se plazí.
Však znáš mne dobře také sám, jak stokráte jsi vzdychal,
když jedovatý osten můj svůj jed v tvůj kalich míchal –
a kdyby nebývalo mne, kde tvá by byla noha?
Tam, doma, v bratří okruhu a chválil bys tam Boha,
však tak – co biskup, kníže, víš – – i mnozí mniší rádi
to zří, když ďábel prokletý ach cizí srdce svádí,
je žene v odboj, do zkázy... ó na to místo tvoje
již čeká kolik bratří tvých – ó jaké zvíří boje...’
„Tož jménem Krista pohřbím tě v tu mořskou hloubi temnou –
z té ciziny se nevrátíš, a bys měl zhynout se mnou,
a bych já s tebou zhynout měl – nač o život se třásti,
když mohu prospět smrtí svou svým bratřím a své vlasti!...“
,Ne,’ zařval netvor krvavý, ,mé právo starší, plné,
já musím do Čech vrátit se, kde bratr bratru klne;
kde přítel rdousí přítele, krev lidu vládce pije,
jen tam mé plémě roste dál a svobodně tam žije!’
A nazpět k vlasti točil se. Tu opat křikl za ním:
„Rci, jménem Krista, jemuž já se v zbožné úctě klaním,
kdy v Čechách zhyneš, obludo, kdy ostavíš mou zemi?“
,Já?... Nikdy!’ netvor vykřiknul a mávl perutěmi,
a červánek jak poslední mu černá křídla zlatil,
on k severu dál ulétal a ve mlhách se ztratil.