Když nastalo jitro, otevřen
byl žalář a bystřiny světla
v to chmurné vězení vpustil den,
že cela jak růžemi zkvetla.
A paprslek jeden padl v kout,
a po slámě ztuchlé dál běžel,
až dotkl se těžkých, rezavých pout,
v něž ukován, mistr Jan ležel.
To byla jitřní, svatá zář
to oheň byl boží, tak stkvělý,
i vzplála bledá vězňova tvář
a rty se mu modlitbou zchvěly.
„To světlo jde z východu ke mně sem,
to pozdrav je dálné mé vlasti –
v tom ohni zřím vroucím roznětem
se srdce přátel mých třásti.
To českého lidu vzpomínky jsou,
jež naposled letí sem ke mně –
ten posílá celou mi duši svou –
ó žehnána budiž má země!“
A dlouho zřel mistr k východu
a kyne tam v daleko rukou –
i pije sílu a svobodu
a nadšení, jež zhrdá mukou.
Již čekají vojáci – drsný kat
tam za městem hranici staví –
a z dalného okolí v spěšný chvat –
to sbíhají lidu se davy.
Je zemdlené nohy nesou sem,
jdou zkřiveni, s ohnutým vazem,
jak život je věčným spial břemenem
a desátky, hladem i mrazem.
Jim lehla na šíje otroctví tíž,
rod po rodu do prachu kloní,
teď s otepí dříví spěchají blíž
až pod nimi skráně pot roní.
Již hranice roste ze selských dřev
je hora to, trůn lidské bědy.
A z dáli se ozývá velebný zpěv –
to Husova píseň naposledy...
Ten volný a vroucí a vážný hlas –
se nese jitřní kol tiší,
to poslední mroucího, vřelý je vzkaz,
ó, v Čechách – tam jistě jej slyší! –
Jan kráčí, vidí vůkol ten dav,
to chromců a slepců jsou řady,
a bledých nemocných tisíce hlav,
jež čekají od noci tady.
Neb jediná v lidu tom jde zvěst,
kdo uzdraven být chce, ať spěchá
sem, dříví v hranici velkou snést,
jež spálí kletého Čecha.
Bůh učiní zázrak veliký:
jak požár hranici zchvátí,
hned zahojen neduh je všeliký,
a zdraví a síla se vrátí.
Dav roste a tlačí se blíž a blíž...
Jan svatou píseň si pěje,
dav trne a mlčky sklání se níž,
jím posvátná hrůza jen chvěje.
A náhle dav kleká před Janem,
jak divem kouzelným jatý...
A Jan jej žehná v nadšení svém
jak pastýř a prorok svatý!
Teď k hranici samé přistoup již
a vidí – maličké dítě
to vleče velké otepi tíž
a hledí prodrat se hbitě
Leč marno úsilí děcka i kvil,
„Má matička nemocna leží!...“
Dav jako zeď mistra obstoupil,
pláč dítěte proniká stěží...
„Jsem sirotek, matku nemocnou mám!“
jak zaslechl hlásek ten dětský,
Jan uchopil otep, nesl ji sám,
s ní prošel davy ty všecky.
Sám vrhl ji na svou hranici
a s úsměvem k dítěti praví:
„Jdi, zjasni očka svá plačící –
tvá matička nabyla zdraví.“
Jan pěje a vážně vystoupá výš –
kat přistoupil, hranici nítí.
Jan vidí, nebes jak slavná říš
tu mohutným plamenem svítí.
Tam k východu hledí, k východu,
kde Čechy sní za horskou hrází – –
zří světlo tam, pravdu, svobodu,
a slunce obrovské vzchází!...