– Ach, pánové a knížata!...
– Co chce ta luza proklatá?...
– My do tábora prosit jdem.
– A my vás biči vyženem!
– My ruku svou vám podáváme!
– A my vám ruce osekáme!
– Chcem milost přát vám, v zajetí
kdo našem bude úpěti.
– Nám milost!... Psi! My vaši zem
i vás, kacíři, rozšlapem!
– Bůh vítězství dá pokorným –
– Jdi v peklo i s tím bohem svým!
– Chcem umřít svojí u víře.
– My spálíme vás, kacíře,
a rozházíme kletý prach
pak polem světu na postrach.
Tak v neděli – kdy červen plál,
u Oustí Čech a křižák stál.
Čech kacíř, věkovládný Řím,
jejž věčným stíhá prokletím,
a křižák, jehož žehnání
ku vraždě papež pohání,
a andělů a svatých moc
mu přislibuje na pomoc,
a čím povraždí Čechů víc,
tím spíš své spáse půjdou vstříc.
– Kdo Čecha šetří, – papež děl –
nám samým bude nepřítel,
ni chleba jíst, ni vody dát,
to Čechu nikdo nesmí přát,
i každý strom ten budiž klet,
kde Čech chce v stínu posedět.
Tak v neděli, kdy červen plál,
u Oustí Čech a křižák stál.
„Je hříchem válčit v neděli“
– tak Čechové si mysleli –
„my rádi bychom prodleli.
Ba, tento svatý Páně den
být krví nesmí znesvěcen!...“
„Však nad každou mši milejší
krev Čechů Boha skonejší,
by krvavou tu neděli
i děti Němců viděly,
a vzpomínaly i jejich děti,
jak chrabří Němci den Páně světí!...
ať celý svět náš slyší hlas –“
tak Němci práli pyšně zas.
Čech zraky svoje k nebi zved’,
a Němci vraždou svítí hled,
a libá vůně záplava – –
to už je lázeň krvavá!...
Hle, moře růží rdí se kol,
jak krví plál by vrch i dol,
a co má jí kacíř krůpějí,
ty všecky dnesky se rozlejí.
„Tož budiž Bohu žalováno,
že pokoje nám nedopřáno,
že v svatém míru nesměli
jsme světit boží neděli!
Tož nutno nám se bíti dnes,
a na krvavý jíti ples!
A když už tak se máme bít,
tož přísahejme nešetřit,
kdo znesvětil tu neděli,
by lidé o tom věděli,
že kacíři den Páně jest
i nad vítězství, slávy čest.
Bůh pokorným rád milost dává
a nad slabým se smilovává –
a Bůh náš bude strážný štít!
Teď s Bohem bít se jest i mřít,
nuž, hejtmani a rotníci,
svou zvedněte už pravici –
a cepníci a pavezníci –
už spusťte „boží bojovníci“!“
Už děla hřmí jak letní hrom
a zpěv jak bouř zní v jitru tom.
Jak mračno prachu zavíří,
to němečtí jsou rytíři – –
tisíce blesků kol se míhá,
a žhavé slunce všecko sžíhá,
a v děsném chumlu stíhá se
blesk – skála v smrtném zápase,
a pohrdavý selský cep
jak v otep nadá v Němců leb,
a každá krůpěj krve hned
se mění v růže žhoucí květ.
A bylo žhavých růží těch,
jak celý svět by jimi zkvet,
a jak svým cepem mávnul Čech,
krev Němců tekla v pramenech
a v růžích zkvetl celý svět!...
Už křižák pádí polekán
a Čech je zase pole pán.
„Ó, ustaňte už, Čechové,
vy přeudatní rekové –
a nad námi se smilujte
a životy nám darujte!
Již vidíme, že boží síla
vám paže svoje propůjčila
my rádi chcem vás uznati,
jak bratry svoje vítati
my chceme státi k vaší víře,
vás neuznávat za kacíře
a od toho dne celý Řím
mám bude jenom prach a dým!“
Čtyřmecítma mečů pohromadě
německých stojí v jedné řadě,
meč každý zabodený v zem,
jak sám by také prosil něm,
že husitskou krev dosud lil,
než kdos mu vyšší zabránil...
a nad těmito němými meči
tam čtyřmecítma pánů klečí –
i prosí meč a prosí pán,
by od zhouby byl zachován.
Však kacíři – jsou kacíři,
ti s Němci už se nesmíří.
„Jak dříve Němci nechtěli
nám přáti boží neděli,
a ke hříchu nás sváděli,
tak nyní už, když hřích tu jest,
ať větší též nás stihne trest:
tož Češi, věrni přísaze
nic nepolevme v odvaze –
co rána, to buď Němce pád,
a bijme, bijme napořád.“
Patnácte bylo tisíců
německých chlapů i šlechticů
a – jaká hrůza, hanba dnes –
ni jeden život neodnes!
A není v Němcích krajiny,
ni hradu ani dědiny
kde nezněl by matky teskný kvil,
že syn se z Čech jí nevrátil!
Z té krve hrabat vzácných v kraji
nejkrasší růže vykvétají
a celá vůkol krajina
se růžemi těmi popíná,
neb německé, hle, krve pal
se v růžích těch tu znovu vzňal.
A podnes v onom bitvy kraji
tak rudé růže vykvétají,
že chodě v Čechách kříž i kříž,
tak rudých růží neuzříš,
jen běda, k nim že přivoněv
tu cítíš vůni – lidskou krev!...