Krůvoj měl hrad pevný, krásné dvory,
A u těchto převeliké bory;
Čítal bojovníky silných pěstí,
Zdálo se naň usmívati štěstí.
Též i chrabré srdce plálo, jaké
Otec míval, v něm. – To všecko dědil
Po svém otci, Záboj že krev cedil,
Zdědil po něm tedy válku také! –
Byl sic Mirov nazíván hrad ten
Vůkol kolem odevšeho lidu,
Nebylo v něm ale nikdý klidu;
Válčilo se z něho stále jen;
Nedaleko od Mírova
Beneš Růžohorský sídlo měl,
Proti tomu Krůvoj znova
Ozbrojenou rukou povstat chtěl:
„Muži, bojovníci tupé meče
Zostřete si do boje!
Nyní já vás povedu zas v seče,
Nemá býti pokoje;
Až Beneše pokoříme,
A hrad jeho rozboříme!“
„Břitkost našeho ať zkusí meče
Hrdý Krůvoj s zbory svými,
Dokavad krev jeho nepoteče,
S bojovníky udatnými
Nepřestanu válčit proti němu!
V práci budeme lid jeho bouřit,
Z hradu Mírova se musí kouřit,
Pak dám odpočinout vojsku svému!“
Tato slova Beneš rozvzteklený
K věrným panošům svým propoví.
„Syn – mých dědin plenitele zví,
Že ho zastihne trest zasloužený. –
Roditel můj v krutém boji padnul,
Předce nezkrotil svou zůřivost
Záboj; počal vylívat si zlost
Na mne ještě, abych já i svadnul
V krásném snad již mladosti mé květu! –
Ejhle! Záboje teď není více,
Okázal sem veškerému světu:
Jak sem otce pomstil; nebo líce
Zábojova zbledla, – zachvátila
Smrt ho, jak ho má zbraň podrtila.
Hrdinové, nyní na Krůvoje
Povedu vás do slavného boje,
Opět chrabrých činů k vykonání,
Také já teď – neznám smilování!“ –
Hněvem proti sobě nakvašení,
Chystají se oba k válce nové
Jako kdesi rozdráždění lvové. –
Žádný není z nich snad k ukrocení:
Darmo sousedové k smíření
Namítají jim svá navržení,
Marné jest i chotí kvílení,
Jejich hněv – ten není k udušení. –
Tito zůřiví však odpůrcové
Věnceslava svatého
Ejhle! nábožní jsou ctitelové!
Pomocníka mocného
Krůvoj, též i Beneš vroucně vzívá,
Za vítězství slavné prosí,
Slzami své líce rosí,
K nebi upiatým se okem dívá. –
Ku každému z nich se staví
V sladkém snění svatý Vojvoda,
Laskavými slovy praví:
„Nemáli-tě potkat nehoda,
Svatě tobě přikazuji,
Přísně tebe zavazuji;
Abys odebral se bez prodlení
Svítáním hned z hradu – v blízký chrám,
Jenž je vzdělán mému ku poctění:
Pak ti slavně zvítěziti dám. –
Kdo v něm pobožnost svou konat bude,
Toho ostříhá má ruka všude!“
Zhůru vystupuje slunce zlaté. –
Krůvoj cválá z hradu na vraníku,
Kam již pudí pozvání ho svaté,
Maje několik jen průvodníků. –
U svatyně staví kůň se jeho,
Tu však dvéře jsou již otevřené,
Od cizího lidu ostřežené:
„Krve prolívání nechte všeho
Aspoň na posvátném tomto místě!“
Takto Krůvoj svým panošům dí,
„Když zde duše na modlitbách bdí,
Má i tělo odpočívat jistě!“
Řekne Krůvoj a do chrámu vkročí,
K zemi skloněna jest jeho hlava,
K oltáři se béře Věnceslava,
Ztrne – co na jeho stupních zočí. –
Maje před sebou meč položený,
Klečí v modlitbě však pohřížený
Beneš, co beránek tichý zde,
Krůvoj příkladem tím povzbuzený
Také stkvostně svůj meč ozdobený
Odepne, a – k stupňům popojde,
Položí meč vedlé sebe,
Prosí o posilu s nebe
Uvrhnuv se na kolena svá:
„Věnceslave! ode zlého
Podlé přislíbení tvého –
Vroucně žádám – chraň mě ruka tvá!“
Oboum vřelé slzy z očí plynou,
Ještě chvílku trvá mlčení, –
Pak se nepřátelé k srdci vinou.
„Mně i od svatého přispění
V sladkém snění bylo slibováno,“
Přívětivým hlasem Beneš řce,
„Jak náš mocný ochranitel chce,
Naše smíření jest dokonáno!“ –
A pak Krůvoj zvolá: „V této době
Věnceslave svatý, slušno tobě
Vzdáti díky; ty si překaziti
Prolívání krve chtěl,
Proto nad námi si bděl,
Dal si – nad sebou nám zvítěziti, –
Tyto meče milostivě hleď
Přijmout od nás na svůj oltář teď;
Sem je tvoji ctitelové dají, –
Na památku zůstati zde mají!“