Smíření.

František Alexandr Rokos

Smíření.
I. I.
Krůvoj měl hrad pevný, krásné dvory, A u těchto převeliké bory; Čítal bojovníky silných pěstípěstí, Zdálo se naň usmívati štěstí. Též i chrabré srdce plálo, jaké Otec míval, v něm. – To všecko dědil Po svém otci, Záboj že krev cedil, Zdědil po něm tedy válku také! –
Byl sic Mirov nazíván hrad ten Vůkol kolem odevšeho lidu, Nebylo v něm ale nikdý klidu; Válčilo se z něho stále jen; 96 Nedaleko od Mírova Beneš Růžohorský sídlo měl, Proti tomu Krůvoj znova Ozbrojenou rukou povstat chtěl: „Muži, bojovníci tupé meče Zostřete si do boje! Nyní já vás povedu zas v seče, Nemá býti pokoje; Až Beneše pokoříme, A hrad jeho rozboříme!“
II. II.
„Břitkost našeho ať zkusí meče Hrdý Krůvoj s zbory svými, Dokavad krev jeho nepoteče, S bojovníky udatnými Nepřestanu válčit proti němu! V práci budeme lid jeho bouřit, 97 Z hradu Mírova se musí kouřit, Pak dám odpočinout vojsku svému!“
Tato slova Beneš rozvzteklený K věrným panošům svým propoví. „Syn – mých dědin plenitele zví, Že ho zastihne trest zasloužený. – Roditel můj v krutém boji padnul, Předce nezkrotil svou zůřivost Záboj; počal vylívat si zlost Na mne ještě, abych já i svadnul V krásném snad již mladosti mé květu! – Ejhle! Záboje teď není více, Okázal sem veškerému světu: Jak sem otce pomstil; nebo líce Zábojova zbledla, – zachvátila Smrt ho, jak ho má zbraň podrtila. Hrdinové, nyní na Krůvoje Povedu vás do slavného boje, 98 Opět chrabrých činů k vykonání, Také já teď – neznám smilování!“ –
III. III.
Hněvem proti sobě nakvašení, Chystají se oba k válce nové Jako kdesi rozdráždění lvové. – Žádný není z nich snad k ukrocení: Darmo sousedové k smíření Namítají jim svá navržení, Marné jest i chotí kvílení, Jejich hněv – ten není k udušení. –
Tito zůřiví však odpůrcové Věnceslava svatého Ejhle! nábožní jsou ctitelové! Pomocníka mocného Krůvoj, též i Beneš vroucně vzívá, Za vítězství slavné prosí, 99 Slzami své líce rosí, K nebi upiatým se okem dívá. – Ku každému z nich se staví V sladkém snění svatý Vojvoda, Laskavými slovy praví: „Nemáli-tě potkat nehoda, Svatě tobě přikazuji, Přísně tebe zavazuji; Abys odebral se bez prodlení Svítáním hned z hradu – v blízký chrám, Jenž je vzdělán mému ku poctění: Pak ti slavně zvítěziti dám. – Kdo v něm pobožnost svou konat bude, Toho ostříhá má ruka všude!“
IV. IV.
Zhůru vystupuje slunce zlaté. – Krůvoj cválá z hradu na vraníkuvraníku, 100 Kam již pudí pozvání ho svaté, Maje několik jen průvodníků. – U svatyně staví kůň se jeho, Tu však dvéře jsou již otevřené, Od cizího lidu ostřežené: „Krve prolívání nechte všeho Aspoň na posvátném tomto místě!“ Takto Krůvoj svým panošům dí, „Když zde duše na modlitbách bdí, Má i tělo odpočívat jistě!“ Řekne Krůvoj a do chrámu vkročí, K zemi skloněna jest jeho hlava, K oltáři se béře Věnceslava, Ztrne – co na jeho stupních zočí. –
Maje před sebou meč položený, Klečí v modlitbě však pohřížený Beneš, co beránek tichý zde, 101 Krůvoj příkladem tím povzbuzený Také stkvostně svůj meč ozdobený Odepne, a – k stupňům popojde, Položí meč vedlé sebe, Prosí o posilu s nebe Uvrhnuv se na kolena svá: „Věnceslave! ode zlého Podlé přislíbení tvého – Vroucně žádám – chraň mě ruka tvá!“ Oboum vřelé slzy z očí plynou, Ještě chvílku trvá mlčení, – Pak se nepřátelé k srdci vinou. „Mně i od svatého přispění,přispění V sladkém snění bylo slibováno,“ Přívětivým hlasem Beneš řce, „Jak náš mocný ochranitel chce, Naše smíření jest dokonáno!“ – 102 A pak Krůvoj zvolá: „V této době Věnceslave svatý, slušno tobě Vzdáti díky; ty si překaziti Prolívání krve chtěl, Proto nad námi si bděl, Dal si – nad sebou nám zvítěziti, – Tyto meče milostivě hleď Přijmout od nás na svůj oltář ted’; Sem je tvoji ctitelové dají, – Na památku zůstati zde mají!“ 103

Kniha Básně (1827)
Autor František Alexandr Rokos