Básně (1827)

František Alexandr Rokos

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ.
FRANT. ALEXANDRA ROKOSA.
V PRAZE, 1827. Tiskem Josefy Fetterlové z Wildenbrunu.
[1] DŮSTOJNÉMU PÁNU, PANU JOSEFOVI FOYTOVI, kanovníku cís. král. kaple Všech Svatých na hradě Pražském, arcibiskupskému Notáři, Tajemníku vikariátu Slánského a Děkanu Tachlovskému, [3] duchovnímu spolubratru a laskavému příteli svému na důkaz lásky a oddanosti obětuje spisovatel. [4]
S Tebou vodím lid na cestu ctnosti, S Tebou vodím lid na cestu ctnosti,
 V chrámu dobré símě rozsívám, Nebo v zahrádce zas prodlívám, Uče dítky plnit povinnosti. Sladce plynou mi v Tvé společnosti Chvíle, když si opět hovívám; Bez Tebe se ale bavívám S Umkou, jsa jí oddán z náklonnosti. Sem má ruka vždycky znamenala, Čemu sem se od ní naučil, Až se z toho tato sbírka stala: Nyní sem ji Tobě doručil, Čítej, jsouli v ní kdes plody hezké; Totě dárek od mé Umky České! [5]
Kniha první.
Znělky, Elegie a Písně.
[7] Znělky.
Má lyra.
Buďto blaženost mi cosi ruší, Slzím, oplakávám zmizelou, Aneb zase tváří veselou Někdy radovati se mi sluší. Kdož s mou zdělovati má to duší? Nebo vyjasnit tvář zatmělou, Neb mne těšit vida zardělou, Bez úlevy cítím osud tužší! Hledím kolem vůkol, neusmívá Když se na mne přítel laskavý, Což ze srdce nemám vylít tíseň? Hluboko co v utrobě se skrývá, Jak se toho duše má zbaví? Uchopím se lyry – pěji píseň! – 9
Povzbuzení na jaře.
Celá příroda se obnovuje, Všecko živu býti počíná: Krásně zelená se křovina, Ze země se travka vyzdvihuje. Tebe Tvorce všecko oslavuje: Zhůru škřivánek se vypíná, Chválí ptáčata Tě nevinná, Rozkoš živočichy pronikuje. A snad já – Tvůj obraz – by měl lenit? S přírodou bych neměl plésati, A můj příbytek již také změnit? Ne! tak nechci se dát zahanbiti, Lyro! nesmím déle meškati; Venku budeš Pána velebiti! 10
K Bohu.
I. I.
 Na hoře máš trůn své velebnosti, Pane! však i s námi přebýváš! – Vždyť pak člověče tu vidíváš Ve všem obraz jeho vznešenosti: Slon i brouk ti jeví zřejmě dosti, Že ho ne nadarmo nazíváš Pánem; i ty se mu klaníváš; – Co tě zbuzuje k té nábožnosti? – Jeho chvalou všechněch světů pásy V souzvuku se rozléhají jen. Všecko toho pána oslavuje, Co jen v šírém světě tvorem sluje, Od těch nesmím býti zahanben: Vmísím se v ty libozvučné hlasy. 11 II. II.
 Dílo prstů tvých když pozoruji, Vznešenost Tvou, Pane, poznávám; Slušnou čest ti ale nevzdávám, Mdlou jen chválu tobě prozpěvuji. Od tebe se nikdy nevzdaluji, Ať pak cokoli zde potkávám, Stát si u Tebe blíž nežádám, Na Tvou přítomnost vždy pamatuji. Nyní však se teprv rozednívá: Vidím slávy Tvé jen slabou zář; Rádo se i na tu oko dívá. Přijde mého proměnění ale Čas, kde budu hledět na Tvou tvář – Pak mé pění bude dokonalé! 12
Prohlášení,
že náš nejmilostivější Král František po nebezpečné nemoci uzdraven jest. (Dne 25. Března 1826.)
Již se mi zas oko vyjasnilo, Slyším s věže zvučně zvoniti; Nesmíš víc má duše truchliti, Vše se ve mně v radost proměnilo. Spěji v chrám, kde již se shromáždilo Množství lidu chtíc se modliti, Semnou Hospodina prositi; Aby to nám pomoc způsobilo. Vejdu v svatyni, a pozorlivý Lid hned spatřuje mé usmání, Truchliv jsa se každykaždý tomu diví. Řeknu ale k zboru nenadále: „Vyslyšel Bůh naše volání; Zdravého již máme zase Krále!“ 13
Škola.
Někdy sladké ovoce-li plodit Křehký stromek má, stát ve stíně Nesmí, ani kdesi v pustině; Zveleben jsa můž jen také rodit. K němu do školky se musí choditchodit, Když své letorůstky vyvine; Práce zahradníka nemine, Musí k rovnému ho zrostu vodit. Aby vaše dítky vydávaly Užitek, vy chcete otcové, A jen v dobrém prospívaly? – Tedy starostlivě o to dbejte, Zřízeni jsou k tomu domové: Do těchto je v mládi posílejte! 14
Příteli svému.
I. I.
 Nastojte, jak častokráte mění Na světě se osud jednoho, Štěstí zakusiv zde nemnoho Klesá pod břemenem v unavení. Tenkrát od člověků vynášení Jakého tu bývá onoho, Oblažitli může někoho; V potřebě – proň pomocníka není. Stál sem ondy prohlubně u srazu, Trhal se mi pod nohama břeh, Padnout sem měl v přeukrutnou zkázu. Velkou ouzkost duše pocítila, Běda, již se ve mně tajil dech, V tom hle! Tvá mě ruka zachytila! 15 II. II.
 Na hrdinu ve strašlivém boji Jestli nepřítel se divoký Z’ záloh řítí svymisvými ouskoky, Bez hrůzy předc mezi svými stojí. Ta se ale v jeho srdci zdvojí, Samotenli vidí outoky Na sebe hnát; mezi otroky Aby nebyl zavlečen, se bojí. Proti mně ať shlukne zběř se tvorů, Přichystám se také k odporu Nyní pevnou maje podporu: Byťbych hav i neměl na těle, Když mám upřímného přítelepřítele, Nebojím se více takých zborů! 16
Poutník.
I. I.
 Ať si poutník na všeliké strany Projde svět a vidí strminy, Semotam zas krásné roviny, Nechť i vchází ze vsi v městské brány: Zasteskne si též i mezi pány Po příbytku pak své dědiny; Vždyť nemohou cizí krajiny Jeho vlastí předc být nazívány. Poutník jsi zde tvore smrtedlný, Putuj tedy, ten čas přijde však, Kdežto předce omrzí svět tebe. Po své pravé vlasti túžby plný Lkaje naposledy řekneš pak: „Spokojenost může dát jen nebe!“ 17 II. II.
 Kdo jest mezi přátely živ svými, Ach ten jestiť mnohem šťastnější, Než kdo putování vezdejší Snad jen koná s lidmi nevrlými. Pospolitě s bratry upřímnými Trávit život, jest dar vzácnější, Totě poklad v světě krásnější, Oplývat než statky všelikými. Ale není nám to štěstí přáno Vždycky s přátely jen obcovat, To být nemůž lehce zachováno; Poutníky zde jenom býti máme, Každý musí jinak putovat, K jedné však se vlasti ubíráme. 18
Smrt.
I. I.
 Bedlivě když křehký stromek hlídá Člověk v ourodné kdes zahradě, Pilnosti své někdy k náhradě Sladké ovoce pak z něho jídá. Častokráte ale na něm vídá, An mu neslouží zem ve sadě, Žeby stát měl v jiném oupadě; Tam ho vsadí – potom plody vydá. Smrt zde člověka když zachvacuje, Z prostředka ho přátel vytrhne, Hmotné tělo jenom usmrcuje. Druhá polovice však se vznese Zhůru, tam se k tvorci uvrhne A ovoce spanilejší nese. 19 II. Pallida mors aequaaequo pulsat pede pauperum tabernas, Regumque turres. Horat.
Na paloucích pod kosou vše padne: Stéblo, poupátko snad nesoucí, Travka i bylinka kvetoucí, Časem jejich krása mizí, vadne. Podtíť sekáči jest velmi snadné Zhůru travičku se tahnoucí, Jeho ruka kosou vládnoucí Nevyhýbá rostlině se žádné. Kosa smrti zůřivěji drtí Napořád zde světa v oboru, Všecky tvory bez milosti smrtí. Její kořistí jest pacholátko, Co jen patří lidí ke zboru: Kmet i mládenec i nemluvňátko! 20
Hřbitov.
I. I.
 Rolník blahou nadějí se kojíkojí, Do země když zrnka vhazuje, Tak svůj poklad poli svěřuje; Za tu práci odměna že stojí. S zemí když se zrnko pevně spojí, Dříve podobu svou změňuje, Než se oseníčko zdvihuje; Potom rozsívač se ke žni strojí. Smrtníci! ó nekvěltež v ty doby, Nechť se vám tok slzí zastaví, Těla přátel když se kladou v hroby; Vždyť to svatým náboženstvím víte, Přítel se vás navždy nezbaví, Živého zas někdy uvidíte. 21 II. II.
 S potěchou po vykonaném díle Se na lůžko měkce zdobené,zdobené Rozhosťuje tělo umdlené, V hlubokém snu odpočívá mile. Bdíti však jest ustavičná píle Duše, družky s tělem spojené, Ku konání není ztracené Pro ni okamžení, žádná chvíle. Spěte těla, spěte v chladném hrobě, Když ste konaly zde práci svou, Nyní odpočiňte sladce sobě; Váš duch bdí, ač vy tu práchnivíte, Uslyšíte troubu anjelskou: Pak se k životu zas probudíte! 22 III. III.
 Ach lid nepokojně život tráví Začasté tu ve svém horlení, Jakého zde bývá sočenísočení, Dokavad mu popřívá Bůh zdraví. Potok slzí se nám nezastaví, Když nás stíhá někdy trápení, A nám všelijaké soužení Připravují odpůrcové draví. Nastojte! zde oko mé však vidí Vedlé sebe mnohé příbytky, O ty rozličných jsou jistě lidí. Hle! a předce odpůrce tu dravé Nevidím, ni jejich nábytky, – Na hřbitově sousedstvo je pravé! 23
U hrobu mého přítele F. H.
Ustavičně víc a více množí Ouzkost se v mém srdci stísněném, Ač jen v nábytečku dřevěnném, Před sebou mám velké ceny zboží. Sem až doprovodil slúha Boží Mnohých lidí v davu smíšeném,smíšeném Přemilého druha, – v studeném Máť zde ležet hrobě, doň se vloží. – Temně s vysoké se věže zvoní, Nohy se mi třesou, klesají, Z oka se mi hořká slza roní. Zvolám: „Bratře tu se rozloučíme, Na tvou rakev hroudy padají, Na hoře se opět uvidíme!“
24
Elegie.
I. I.
 Ven z hlučného jenom toužívala města horoucně Má duše, přeblaženou ach nadějí se kojíckojíc, Někde jedenkrát že v nízkých klidu dojde chaloupkách! Než – všady trpěti jen zdá se mi souzeno být. Příteli aspoň tam bylo postesknouti mi volno, Ouzkost někdy jaká srdceli sevřela mé; Teď daleko vzdálen byv věrných od zboru přátel, Všecku bolest i žalost v sobě musím tajiti. Dlouholi na světě tom mám ve tmách kráčeti ještě? Jasná rozsvitnout zář se mi nikdy nemá? Ach těžkou uložil si mi pout Pane v úvalu tomto, Všem předce trpkostem volně se podrobuji! 25 Tyť potěchou Světovládce jenom mou zůstati máš vždy; Svět nikoliv mi nedá útěchy náležité, Však vyprší hodina předc někdy tu má poslední, V končinu klidnější můj kde se duch vynese: Přestanu pak trpět, lkát hořce a sobě naříkat, Až bude můj kdesi prach krýti rovec zelený! 26 II. II.
 O, vlast překrásnou hvězd nad myriádami máme! Snažně po ní touží, ztrátu milých zakusil, A všelikých strastí ve plné kdož míře zakouší. Až doplní se tu čas, tam se potom vynesem, Tamť promění se bolest všeliká ve radosti nebeské, Dítkám Bůh co otec kdež se okáže milým. Ach spatříme se zas v krásnější končině někdy, Až z oka proud hořkých nám se slzí vyroní; Tamto budem spojení co bratří na věky pevně. O, myšlénko! tebou jak se kojí duše má, Když bloudím a milých připomínám hořce si přátel, Jenž se vytrhli z mé náruči na světě tom. Proměněným zase někdy okem vás přátelé uzřímuzřím, Kdež smrt více nemůž na věky loučiti nás! 27 III. III.
 Stálejší štěstí očekává zemšťany někdy V stáncích přeblažených, pospolu kamž putujem; Než k nim stezka trním se hadí ach v ouvalu tomto! Trpké neštěstí když zde radosti kazí, Když naše po klidu toužívá již srdce nadarmo: Lepší někdy život, pak naše útěcha jest. Tímto i já se nyní potěšit tady nepřestávám, An strašná spanilé kvítky mi bouře drtí. O, upokoj se nyní duše má jen strasti ve víru; Neb tobě krásnější někdy i vykvete máj! 28 IV. IV.
 Když studený větřík chvěje věrných přes hroby přátel, Neb loži na smrtném druh se bolestně vine, A slova nám přemilá slabě ještě naposledy šepce: Ach tenkráte cedí nám z oka tok se slzí. Nelze pravé nikoliv kdy svět nám útěchy dáti, Tétoli tam dojdem, zhůru hledíme okem, O, prchavé štěstí zemské jak jest tu, vidíme, A blaženost že jenom tam bude věčně trvat; Neb když proudy slzí vylitých dole,dole tamto povyschnou, Jenž nenadarmo tekou s líce dolů člověku, Známo teprv bude námnám, nehody proč stíhaly nás zde: „Všecko pro nás bylo jen, řekneme, dobrodiní!“ 29 V. V.
 Ačkoli člověkové milovat se mohou tady vroucně, Sotva milého jenom přítele srdce volí; Od něho již do jiných se krajin buď tento ubírá, Do chladného opět buď hrobu klesne jiný. Tím poučí nás Bůh, odtud nám přítele vezma.vezma, Že blaženost zemská dlouho nemůž trvati. Přátelství nejenom pro život ten nám bylo dáno; V lepších se krajinách na věky pak zachová, V ouvalu tomto jaké snad krátký vzniklo na čas jen, Nésti bude sladké tamto teprv ovoce. Řekneme jistě, opět nad hvězdami až se naleznem: „Pospolitá v nebesích vlast je lidí toliko!“ 30 Po krajinách těch jak duše má ach často zaúpí, Kde s růžných tváří květ spanilý neprchá. Však brzy léta budou zkušování skončenaskončena, myslím, O, tedy útěchy pln: „Tam naše vlast je,“ volám! 31 VI. VI.
 Až života kvítek tady mého klesne uvadnuv, Ejhle dolů anjel slítna kořen zachová, Kdežto pučí pro krátký čas z něho v úvalu tomto; V louky Edenské jej slúha Boží přenese. Ach vypučí kvítek spanilejší tam z něho, doufám, Než bouř záhubivá mocně tu rozdrtila. Někdyli pak poutník i k mému se rovci ubéře, Na světě býval jsem vezdy jemužto milý, A sbírat bude na hrobě mém kvítečky do věnce, Již z prachu rostoucí kvítky porůznu libé, Ba z prachu – co v něm má duše bývala zastřena někdy: V čistějším ona již stkvíti se rouše bude! 32
Na Karlův tejn.
Někdejší stůj slávy Čechů hrdě ó ty památko! Málo sirotků jen zůstalo nám takových, Již mnoho rozdrtila tvých sester bouře tu živlů, Jež ruka nepřátel mocně nerozkotala. Báně věží vysokychvysokých aspoň ty vzhůru vypínejvypínej, Ať potomek se těší zíraje tvou na hrdost. Tyť jsi ve vlasti hradů ach všechněch bývala někdy Královnou, tebe dal stavěti vlasti otec. Nejdražší jeho pokladové v tvých bývali síních: Tu zlatoleskné měl žezlo Karel s korunou. Dny blažené v stkvostnychstkvostných tvých kobkách v rozmaru trávil, K práci nové kdykoliv chtěl sobě odpočinout. 33 Láskou háraje duch se jeho zde k tvorci vynášel, K prospěchu žádaje bytbýt vlasti jenom přemilé. Teď v svatyních jest tvychtvých všady ach jen pusto a prázdno; Neb tvoji pokladové síně cizí zdobují. – O divokymdivokým živlům zdorujiž pro potomstvo budoucí Ty hrade dávnověký, druhdy tak oslavený; Vždyť divné city ještě budíš v tom, kdož na tě patří, Ač tebe sláva prvá dávno opustila již!! 34
U hrobu otce mého.
Zbytky drahé tato přikrývá tedy zem posvátná? Zde slzy hořké sem druhdy co dítě cedil? Ach nastojtenastojte, musel sem lkát a žalostně naříkat, Vzaltě nelítostný časně mi otce osud! Znám dle jména jenom byl tento mi název, O tenkrát neznal sem cenu ještě pravou, Na světě tom přemilý roditel čím dítěti bývá; Spatřiv matku slzetslzet, lkal sem i truchlivě já, Než, brzo sem poznalpoznal, slzy mé že netekly nadarmo, Scházel dobrotivý hned mi tu průvoditel. Více mi ach takové co otec rady nikdo nedával, Dítěte potřebná pryč byla podpora již! 35 O jak k tobě se já častokrát otče ubíral, Však ku žalosti jenom, zem kryla tě studená. – V utrobu mou bodená znova tu vždy krvácela rána, Rád tvůj hrob zelený sem předce navštěvoval. SemSem, nastojtenastojte, chodit nebylo však dlouho mi přáno: „Pryč – doslechnu – musíš teď synu ubrati se!“ „Odtuď jíti že mám, pochován v zemi můj kde je poklad? „AchAch nikoliv, mne nyní ať k tomu nikdo nemá!“ Než co usouzeno jest, tomu nelzejiž, tomu nelzelo víc mi ujíti: „Aspoň postesknout půjdu si k rovci!“ volám. Sem hluboko vzdychaje mrtvých spěji ku příbytkům, 36 Spíš tvrdě co dle jinýchjiných, tvůj se uvrhnu na rov: „Otče milý! – žaluji – proč tak si mě časně opustil? „BýtiBýti nemá ani teď přáno mi dlít u tebe! „K toběK tobě nyní syn tvůj tedy již se naposledy ubral, „CoCo? – Snadbych tvůj hrob spatřiti nikdy neměl? Snad vděčných zde slzí nemělbych více vylívat? O své dítě raděj k sobě si vezmi také!“ Ta slova z ust se vyprejštila mých v zármutku žalostném, Již lkát přestanu, bol cítilo srdce jenom: Aj tu najednou slast cítím v sobě útěchodárnou, A proniká ucho mémé, zdá mi sese, šept spanilý: „O nekvěl smrtníče! co Bůh chtělchtěl, tak stalo jen se, Tenť do stánku nebes k sobě milého volalvolal. 37 Tobě není, což k prospěchu jest, nahlížeti možno, Což je ti dobré, zlymzlým zdá se ti býti jenom! Spěj vykonat svatě, což se prvé ukládalo tobě, Člověče, vězvěz, taková vůle je Hospodina!“ Zhůru chopím se, potok slz sobě utíraje, řeknu: „Sem, k čemu měl mne Seraf, všecko hotov vykonat! – Či tvůj oslavený duch mě snad ještě ovívá? Vůli se tvé podrobit sem hotov otče milý! LkatLkát tedy a bědovat již přestanu místě na tomto; Však mi památkou hrob zůstane tvůj vždy milou. Sem kdykoliv mi jenom bude se přiblížiti přáno, Lkáním nechci tě já otče urážeti víc. 38 Se vším sem spokojen jižjiž, nechť mne tu cožkoli potká, Vděčně popel tvůj syn žehnat i jinde bude!“ – Nekvílím tedy víc přemilý tvém otče na rovci; Což sliboval ti jinoch, věrně plní tedyteď i muž. – 39
Písně.
Proud života. – Času moudře užívej, náš zde život co vodička ubíhá!
Hluboko jest uzavřený V zemní skrejši chladný mok, Průchod maje protržený Vyloudí se jeho tok,tok Z lůna země pak, Pozůstane však Ještě v utvořené jamce, U paty hor ve studánce. I člověka, když světlo dnové Zde ponejprvé spatřuje, Když nemluvňátko ještě slove, Si matka vroucně pěstuje: Na všecko zapomíná rádaráda, 40 Co při porodu skusiláskusila, Své dítě v roušky poukládá, Jež pod srdcem svým nosila, A potěšení z toho mívámívá, Když uhýčká své rabátkorobátko, Pak na kolébku se jen dívá, Kde uloží to poupátko. Pomalu když počne vláhy Z dola více přibyvatpřibývat, Přes obrubu musí záhy Vodička se přelívat: Skrze travinku V malém pramýnku U studánky se jen vine, Pokojně a tiše plyne. Vždy více nemluvňátku síly Prs mateřský dá jistotně, I roste pořád v každé chvíli A hybá sebou lichotně. 41 Tuť matka potěšená sází Již na zem svého rozence, A hračky všeliké mu hází, Ach líbá toho milence. Ten brzy překročí však meze, Kam vložila ho rodička; Neb všady jenom za ní leze Mdlá velmi ještě nožička. Setkali se praménkové Pod zeleným paloučkem, Ejhle vodička již plove RoztomilymRoztomilým potůčkem: Břehy svlažuje, Kvítky celuje, Spanilým tak šeptem stále Oudolím se kroutí dále. Již není více nemluvňátkem, Kdy dítě prsu odvykne; Pak slove opět pacholátkem, 42 A matka jemu poskytne Též hrubších krmů k požívání. Tuť jazyk jeho k mluvení Se rozvazuje z nenadání, A pachole své mínění I otci vyjevuje svému. V tomto věku jistě každý den Se tratí bez starosti jemu, A v blaženosti žije jen! Brzy potůček se malý V jarý potok rozvodní; Ale častokrát se kalí Jeho vláha původní, Když se hrkotem, Dolů jekotem Cizí vody doň tok vrhá, Jeho krasnékrásné břehy trhá. Čím dítě se jen obíralo, To mládence víc netěší, Kde pachole se usmívalo, 43 Tam jinoch radost pohřeší; Po jiných blaženostech touží, Než uprchly mu před lety, Ba kolikráte se i souží Nad všelikymivšelikými předměty. – V tom věku sobě základ staví: Duch hledá pokrm horoucně, Buď ruka se zas prací baví; By šťastně živ byl budoucně. Zbor společníků tehdáž čítá, K nimž rád se také přivtělí, Blah, jestli takového vítá Jen přítele, co nezdělí S ním srdce snad již pokažené; Neb to od škvrny čistotné Když zachová, ach přeblažené Mu chvíle plynou jistotně. Jakých to již zase vteká V potok na paloucích vod? 44 Působí se z něho řeka, Mnohé krajině jest v hod: Půdu zourodnízourodní, Když se rozvodní; Vždy to k užitku předc není, Někdy ourodu též plení. Když člověk štěstí pozemského Zde základ sobě vystaví, A nashromáždí všelikého Si umění, a připraví Se povinností k vykonání, Jež sebou přináší ten stav, Co vyvolil si k zastávání Běh příprav k němu dokonav: Tuť ještě se po druži milé V něm rozehárá toužení, I nemá utěšené chvíle, Až tuto žádost vyplní, Tou blahou nadějí se kojí, 45 Když najde dívku ztepilou, A kněz ho v chrámě s ní pak spojí, Že choť mít bude rozmilou. Ach tenkrát svazku manželského,manželského Zdaž není lehké pouto jen, Když žije jeden pro druhého A s chotí choť jest spokojen? Stav tento musí slouti svatý, Co u oltáře slibuje, Když všecko náklonností jatý Vždy jeden s druhým zděluje: Bez žalosti, Ve radosti V každém jim díle Ubíhá chvíle. Slunce kdy nové Rozbřeskne den, Vždycky je zove K radosti jen. Jarní co kvítky, 46 Milostné dítky Přemilou máti Obskakují, Co jim má dátidáti, Vypravují. – Otec sedísedí, Na ně hledí, Jak si hrajíhrají, Radost mají: Prstem kyne, K srdci vine. Matka když nemluvně koupá, Synáčka otec zas houpá, – – Když dítě rodičům se koří, Jest k potěše jim na světě: Tuť nebem se již země tvoří, A z pouště ráj jim vykvete! Však nastojte, ne vždycky zdaří Se také svazek manželstva; V něm velmi nešťastně čas maří, 47 Kdo uposlechne přátelstva, A jeho radou vyvoluje Snad sobě srdce nehodné; Pak jistě hoře následujenásleduje, Že věřil radě podvodné. Kdyby chtěl Bohužel! Manžel družku, Jako služku Z domu vyhostit, Ji snad opustit: Předce více ze závazku, Byť i necítil k ní lásku, Kročiti zpět Nedá mu svět. Mohou jen v ten čas,čas Napraviti zas Tyto sváry,sváry Máry! – 48 Daleko již vláha teče Ode svého původu, Řeka lenivě jen vleče, Smíšených vod v průvodu:průvodu, Vlny k bezednu; Nebo nejednu Hltí snad tůň v okeánu, Každá mře v tom velikánu. Na koho se usmívají Ještě vnuků rodiny, Tomu jistě přikrývají Hlavu již ctné šediny: Zdlouha kráčí, Jen se vláčí Ještě jeho noha mdlá. Dojíti kam nehodlá, Chopí stařec podpory se, Ta ho ještě k cíli nese. Světa Pán když jemu kynekyne, 49 Odloží pak i svou hůl, Putuje do vlasti jiné A opouští tento důl: Mrtvé tělo, Co dřív bdělo, Země do klína Přijme svého, Přikreje hlína Hrob tu jeho. *** Blah, jestli člověk putování Své chvalitebně dokoná; Kdo bývá bratřím k prospívání, Ach toho popel požehná Zde potomek, jenž vděčný sluje, A – slzu jemu obětuje! – 50
Matka u kolébky.
Hajej pěkně pacholátko, Ustláno máš měkounce, Ty jsi moje holoubátko, Kolíbáš se lehounce. Ještě ale pod peřinku Schovej něžné ručinky, Potěš pak teď svou maminku, Zavři krásné očinky. Tak, ó můj jsi roztomilý Poslušný ty synáčeksynáček, Takli budeš vždycky čílýčílý, Zůstaneš můj miláček. Nyní tedy spinkej kloučku, Kolíbá tě rodička, Tvá se líbě pomaloučku Usmívá již hubička. 51 Až se ze sna pokojného Zbudíš zase holečku, Slaďounkou ti z malounkého Kašičku dám hrnečku. Napapáš se, do prstíčků Dám ti potom kohoutka, A pak budu tvých zas rtíčků Dotýkat se zlehounka. 52
Píseň veselého.
Dokud ještě vřelá krev Skrz žíly se prolívá, Každý v tváři radost jev; Vždycky to tak nebývá: Brzy přijdou časy, Že na hlavě vlasy Zbělejí, krev uchladne, Mladost co květ uvadne. Pročbychom se neměli V krásném věku usmívat? Pozděbychom želeli, Že sme času užívat Dobře neuměli; Byťbychom i chtělichtěli, Mladost se víc nevrátí, Smrt nás všecky zachvátí. 53 Kdo si času nevážíneváží, Doma se vždy zavírá, Po rozkoších nebaží, Před časem již umírá: Kdo jen stále lenílení, Ani člověk není, Nezaslouží živu být; K Abrahamu by měl jít. Nechť se tedy vesele Má ten k světu, mlad kdo jest! Hledej sobě přítele, Nebuď suchá ratolest; Ta se nezelenánezelená, Bývá zahozena: Pakli cosi pohřešíšpohřešíš, S přítelem se potěšíš. Nuže já zde požívám Blažeností všelikých, 54 Vždy jen žertuji a hrám, Neznám chvílí traplivých: Kdo chce šťasten býti, Musí za mnou jíti, Vesele se usmívatusmívat, Her a žertů užívat. 55
Starcova píseň.
Kam ste prchli v prudkém letu, Krásní dnové mladosti? Těšívalo všecko mě tu, Zvalo k čisté radosti. Co mne jindy těšívalo, Víc mne k sobě netáhne; Čemu srdce výhost dalo, Po tom ruka nesáhne. Svraskaly se ladné tváře, Teď jen rtové šeptají, Zhasla očí jasná záře, Těžké nohy klesají. 56 Vše trvá jen okamžení, Zhyne zase v krátkosti; V široširém světě není V ničem žádné stálosti. Když se tedy všecko mění, Měním já i podobu, A ta v krátkém okamžení – Klesne také do hrobu. 57
Výlev citů
při přivítání k apoštolskému konání
Jeho předůstojné Milosti
Pána Pana
FRANT. z PAULY PIŠTĚKA,
Biskupa Azotského, arcibiskupského Suffragána a t. d.
Do Tachlovic dne 10. Července 1825.
Zbor. Vzniknul v našich srdcích blahý ples, Pějme tedy chvalozpěvy dnes; Kotlů i trub stříbrozvučných hlasy,hlasy Ať se u nás rozléhnou v ty časy! První hlas. Sladké city s vámi srdce jeví, Proč se to však dějeděje, ještě neví. 58 Druhý hlas. NevíšNevíš, proč se srdce v těle třese? Proč zpěv lehounkým se větrem nese? Dvouzpěv. Ejhle Pastýř stáda duchovního! Náměstek to apoštolů Krista Pána, Jimžto s hůry obzvláštní moc byla dána, Nyní dle ouřadu církevního Přiblížil se také k nám! Samozpěv. Ach teď utroby své znám Citů sladkých volné hnutí, K takému mne nepřinutí Marnost světa plesu! Ducha nepovznesu Vzhůru toliko já sám: Spojtež tedy semnou hlasy bratří, Laskavého Otce oko patří 59 Na nás milostně, Všickni uvítání ať příslušné,příslušné Jeho vznešenosti velkodušné Pějem radostně! Zbor. Slušno bratří Jej zde uvítati, Do našich se končin ubírati Biskup sám nám přislíbil: Nyní místo oblíbil Mezi námi sobě, V této slavné době. Proslov. Ku konání vznešeného cíle,cíle K nám přijíti byla jeho píle. Mocnou svého stáří podporu Václav Leopold náš AzcipastýřArcipastýř vyslal: Aby ovec poznal pokoru A mu všady dokonalé stádo chystal. 60 Vštěpené do outlých srdcí nebes símě Aby vzniku došlo, neslo ovoce, Apoštolský Pastýř vrýti hluboce Svátostí má, Spasitele sladké břímě. Bouří neklesne, co utvrzeno pevně Mládeži též naší okáže se zjevně: Jaká moc a síla Z rukou toho Světitele plyne, Z jeho ust an modlitba se vine. Oučinek jest díla: V hojné míře, V svaté víře; By proud milosti Utěšitele,Utěšitele Budil k zbožnosti Krista ctitele. Čtverozpěv. Pastýřů dvé nejvyšších K potěše nám bylo dáno, 61 Boha prosit přisluší; By nám bylo zachováno. Samozpěv. O Bože! shledni v naše České dědiny Se stolce slávy dolů na ctné šediny: Posilň Arcisvětitele, slúhu svého, Nechať máme ještě dlouho předobrého Zbožných ovec Pastýře! Setři pot starostí s Jeho líce, Ať ta ctností nezhasne nám svíce, Svítí ve tmách u víře. Zbor. ProsímeProsíme, ó Bože ještě dlouho nám,nám Zachovati račiž naše Kníže sám! První hlas. Aj zde Jeho druha nyní máme, Jehož horlivost též dobře známe. 62 Druhý hlas. Přišel vlídně v naše nízké byty: Vyjevme i Jemu vroucné city. Dvojzpěv. Bezchmurné ať slunce Jemu svítí, Jeho noha ať přes vonné kvítí Kráčí v tom životě stále jen, Pro něho dnes máme blahý den. Zbor. Plésejtež vy Tachlovičtí osadníci, Apoštola máte v lůnu svém; Brzo pohlednete v Jeho ctnostnou líci, K blaženému plesu vás teď zvem! 63
Kniha druhá.
Ballady, Legendy a Romance.
[65] Ballady.
Založení Krtně.
„Ať jest otevřená brána!“ Zbislav ku panošům dí, „K lovu oře mějte zrána Osedlané, ať vše bdí; Přijdou hradu do prostory Lovců mnohočetné zbory.“ Zaplésá dceř sličná Lína, Jak ta slova uslyší, Davši otci číši vína Cítí blahost nejvyšší; Nebo honit k unavení Bylo její vyražení. 67 Jí na lůžku přichystaném Předlouhá noc zdá se být: „Kýž pak brzy zhůru vstanem!“ VdycháVzdychá – „dlouholi mám dlít Doma marně, všecko spání Mocně mi dnes lov zahání.“ Jak se jenom rozednívá, Nedočkavá lovkyně Již se na dvůr s okna dívá, Jako hájin bohyně: Zdali obloha je čistá, Jak se čeleď k lovu chystá. Spatří osedlané koně Podkovou jak hrabají, Běží dolů, a na broně Bujného jí nedají Sednout lovci, – ač vše bledne, Lína předcpředce naň si sedne. 68 Stříbrohlasích trubek zvuky Rozléhnou se po dvoře, Lovci s mrštnými hned luky Vsedají si na oře: Vládne nimi jejich ruka, Jedou přes pole i luka. Hlučným křikem ve vůkolí Rozléhá se všecken les, Po vršinách i v oudolí Běhá, slídí, štěká pes, Z hustin laňky vypuzujevypuzuje, Lovcům střela vykluzuje. Na západu slunce zhasne, Ku klekání zove zvon, Měsíc dává světlo jasné, Teprv dokoná se hon: Vše se sjíždí k navrácení, Línu jenom vidět není. 69 Zbislav hledí kolem všady, Pak se lovců ptáti jme: „Mezi vámi není tady, Kde jest Lína, dítě mé?“ – Podivení všecko jeví; Nebo o ní nikdo neví. Slúhům otec ulekaný Káže: „Rozjeďte se zas, Ať mi zřetel milovaný Ještě naleznete v čas: Snad nic zlého nepotkalo Línu, co se jí as stalo?“ – Konat svatě přikázaní Každý Pánu přivolí, Aj tu větérka k nim vání Zvuky nese z vůkolí. Všecko v tu hned stranu pílí, Mezi sebou radost zdílí. 70 „Tamto s vršku, ó již vímevíme, Plyne stříbrný zvuk ten, Nyní více nechybíme, Pospěšme si rychle jen!“ K lovkyni se všecko hrne, Co zde vidívidí, každý trne. – Již tu veškeren zbor stojí, Co se stalostalo, vědět chce, Ptá se a na kořist dvojí Okazuje děvečce. Počne Lína otci svému Povídat, i zboru všemu: „Já na lovce málo dbala, Jen za laňkou nevinnou Jako střela sem se hnala,hnala Na svém broni hájinou; Tu mi tato z očí zmizí, Spatřím ale loupež cizí. 71 Myslím, což to asi vězí Skrytého v tom pelechu? – Nedvěďátko v řídkém březí Tvrdě spalo na mechu. Kopím smrtedlná rána Odemne mu byla dána. V krvi ležet kořisť nechám, Nebažím víc ulovit, Broně k bříze připnout spěchám, Myslím sobě pohovit; Lovem celá ztrmácená Posadím se unavená. Nedosléchám dupot koní, Oddechnouti chci si jen; Hlava se mi k zemi skloní, Překvapí mě libý sen: V tom se mi v tvář sype hlína – Probudí se vaše Lína. 72 Vedlé sebe břitké kopí, Luk a šípy ležet mám, Mrzutě se toho chopí Ruka má, a chci zas k vám: Sen mi zahnalo již zvíře Ryvši podemnou si v díře. Že sem v srdci pocítila Zlost, chci bodnout v krtinu; Abych kopím usmrtila Hněvu toho příčinu, – Aj tu šelma běží ke mněmně, Dotýká se sotva země. Dravá nedvědice v lese Bezpochyby slídila, Nyní v tlamě kořist nese Tomu, co jsem zhubila; Ale jak plod v krvi zočí, Zůřivě se na mne stočí. 73 Nastavím své břitké kopí Proti zhoubci lítému, Hle! to šťastně v něm se topí – Tlamou leje krev se mu, Klesne – na zemi se vine – A tak potvora ta zhyne!“ Stáli lovci pozorliví. – Když přestane mluviti, Všecko se jen tomu diví, Radost počne jeviti: Že jí zvířátko kýv dalo, Šťastně život zachovalo. Potěšený otec ale Oči k nebi obrátil, A po chvíli zvolá malé: „Že si mi dceř navrátil, Bože! slib mě víže k tobě, Jejž sem vyřknul v smutné době! 74 Nyní věděti ho máte: Vzdělat na tom místě dám, Ať tu semnou vykonáte Svou pobožnost, krásný chrám, Zde se bude zhůru pnouti, Krteň má to místo slouti!“ – A z ust jednohlasně znělo: „Krteň nazíváno buď!“ „Tu mé dítě zhynout mělo,“ – Zbislav dí – „zde člověk sud’suď, Ruka Páně že nás chrání, Dává pomoc z nenadání!“ – 75
Oběť.
Marné na mysli je přemítání, Oučinku již nemá žádný lék; A když královice k zachování Předc se vyhledává prostředek, Takto zašeptají rtové jeho: „Rychlého mi muže pošlete Pozeptat se boha Delfického!“ Na svém lůžku mládenec jak leží, Davem dvořenínů obklíčen; Rychlonohý posel s dary běží Přímo k Delfickému chrámu jen. První zhasne den, již zhasne druhý, Víc a více bleduebledne mládenec; Ještě však zde s radou není slúhy. 76 Všecko s králem trpkou bolest zdílí, Počíná syn těžce dychati, Unavený posel v této chvíli Namáhá se tísní prodrati, A pak zboru v radostném dí plesu: „Přestaňte jen hořce kvíliti, Já od boha ještě pomoc nesu!“ Utichne hluk – jaké poručení Dal Bůh, král i lid chce věděti: „Možné bude jenom uzdravení, Jestli z dobrovolné oběti Z vás kdo ocel do srdce si vtopí. A tak umíraje obličej Nemocnému vřelou krví skropí!“ 77 Hrůzou trne král, všem blednou líce, Jak ta slova posel vyřídí: „Ach což nevzkřísí ho žádný více?“ Ptá se král – a předce nevidí Z davu nikoho spět ku pomoci. Ptá se opět: „Což má zahynout Jedináček ubohému otci?“ Tak když mluví, káže, prosí, žádá – Smrtí mládenec v tom zápasí, Hle! již dvořanům víc neukládá Král – a břitký meč si vytasí. „Ne tak! – otec můj má více dětí!“ Křikne před ním sprostý bojovník, A hned proti svému kopí letí. – 78 Vyrve kov si z ňáder, nazpět padne Ještě svému králi v náručí; Jak mu růže prchá z tváři ladné, Tu krev stříká, kam bůh poroučí. A když v bojovníku život hasne, Král i všecken zástup zaplesá; Jinoch otevře zas oko jasné. – 79
Vykoupení.
„Aj přímo k tobě mocnáři Ztepilou zde pannu vedem; Jest sice krásná ve tváři, Ale její srdce jedem Již napustili svůdníci, Suď přísně sám tu bídnici, Věz, že bohy zneuctila, Naši víru opustila!“ Tak žalovali katané – A před stkvostným trůnem Festa Bez hrůzy stálo nazvané Děvče, krásná Andromesta. „Tu hříšnici jen přísně sud’, Bůh její milostiv jí buď! HroznáHrozná, kažkaž, ať muka zkusí, V našich rukou zemřít musí!“ 80 Jak vládař okem pohleděl Na spanilou tvář té roby, Hned milostí jat nevědělnevěděl, Říci měl svým sluhům coby; Jen přísně prstem pokynul, V té chvíli hněv ho pominul. Slúhové se podivili A od trůnu ustoupili. Pak takto dívce vece Pán: „Mámť moc tebe zahubiti, Bud’ však ti život darován, Musím se ti pochlubiti; Že ač tě vinnou nalezám, Předc tobě sám svou ruku dám, Krásnou chotí mou máš býti! Chceš snad semnou v sňátek vjíti!“ – „„O vládaři tvůj hněv se kroť,““ Andromesta Pánu řekla, 81 „„Já nemohu tvá býti choť!““ „Proč? Mé řeči si se lekla?“ „„Ne, není tomu taktak, co díš, Nechť Pane odemne to zvíš, Že již ženicha mám svého Krista Pána nebeského.““ „Co slyším? – Z tvých ust zdráhání? Dítě! aspoň toho bludu Nech, vystříhej se rouhání, A já milostiv ti budubudu, Za poslušenství přijmupřijmi vděk, Chceš v panenstvíli strávit věk: Diany dám kněžství tobě, Rozmysli se v této době!“ A tichá zas co beránek Dívka vece: „„Jak pak mohu? – Můj cožby řeknul milánek? – Jenom jedinému Bohu 82 Chci sloužit v živobytí svém, Vždy v obcování šlechetném; Ten mi úřad neukládej, K tomu mě ach nenabádej!““ Po těchto slovech hrozný hněv Festovi se jevil s líce, I povstal zůřivý co lev: „Nezasloužíš milost více! Když tvrdošijně na svém dlíš, Teď přísnou z mých ust pomstu zvíš; Ne snad chrámu vládařkyní, Venuše buď otrokyní!“ A káže vládař slúhům zas, By ji vzali bez prodlení, A šetřili po všecken čas Děvy pilně ve vězení. – Tam holubičku zbaviti,zbaviti Má krkavcům se zdařiti, 83 Běda! nevinnosti čisté, Tak má pomsty dojít jisté,jisté. Tu Alexander statný rek Před trůn zlatoleskný kleknul, Jej krášlil ještě mladý věk, A ta slova vládci řeknul: „Zač tebe prosit bude teď Tvůj slúha, dovolit mu hleď, Nechať první outok zkusí, Dívka se mu kořit musí.“ „„Že mocná bývá tvoje zbraň V krutém boji muži statný, Po vůli tobě teď se staň; Odměny to důkaz špatný. Však žádámžádám, bys mi zvěstoval, Jak dívku tu si pěstoval, Nad svým pokladem jak bděla, Jak se vlídně k tobě měla.““ 84 Tu zprávu slyšev radostnou Alexander spěchá cestou; By v žaláři pak s milostnou Potěšil se Andromestou. Ač krásný jest on mládenec, Předc jak k ní vkročí oděnec; Dívka co sníh v tváři zbledne, JadJak ho k sobě jíti shledne. „Poď ke mně ubožátko blíž, Nelekej se panno čistá; Neb v této chvíli jistě zvíš, Předemnou že budeš jista: Já nejdu chlipně milovat, Jen tvou čest míním zachovat, Ať se tyran v srdci smějesměje, Bůh své věrné štítem kreje!“ Když krásným slovům nevěří,nevěří Ještě děva uděšená, 85 Sám jinoch k ní krok zaměří: Buď„Buď pak – praví – potěšena! Skrej v tento můj se vojenský, Mně postup oděv panenský; Neztratím v něm udatnosti Ani ty v mém nevinnosti.“ Po dlouhém přemlouvání pak Volná byla jít do města, I slíbila mu věrně však Převlečená Andromesta: Co žádal vědět panovník, Že vyřídí co bojovník! A hle vyjde v bezpečnosti, Bůh sám hájí krásné ctnosti. A přímo kráčí k vládci hned Panna v zbrani beze strachu. I postaví se k trůnu v před, Nevine se k němu v prachu, 86 Rce: „V jejím byl já vězení, Než marné jest mé snažení; Nevlídně se ke mně měla, Nad svou ctností pilně bděla.“ Když vyjde hrdina zas ten, Zůří vládař, mstou se kojí, Jít katanům hned káže ven, Hrozná muka dívce strojí. – A někteří z nich v žalář jdou Pro Andromestu šlechetnou; Místo děvy – lupu svého – Najdou tam lva udatného. By za svou odvážlivost vzal Slušné tresty z ruky vládce, Jej k sobě přivest Festus dal, K němuž počne takto mládce: „Věz, s tou, co vsadils nehodně.nehodně, Šat proměnil sem svobodně: 87 By čistotu zachovala, Bohu za to díky vzdala.“ „„Ty podvodníče! to je klam, Nímž se hledíš vymluviti, Já nyní úmysl tvůj znám, Myslíš snad se zasnoubiti, Ji někdy za choť sobě vzít; Tvůj trest má ale zmírněn být, Jestli vyznáš tuto hbitě, Kde to plémě vězí skrytě.““ „Co pravíš vládařivládaři, jest lež, Neznal sem já Andromestu, Tou nadějí se marně těš, Žebych okázal ti cestu: Zdaž v městě kdesi její byt, To v pravdě nevím, ten kde skryt, Aniž odemne bys zvěděl, Třebas usmrtit mě hleděl!“ 88 „„Nu tedy krutou smrtí zhyň, Když si usmyslil tak sobě, Tvé tělo bolestí se viň; Nedám milost více tobě!““ Jak smrt se mu však hotoví, Tu přiběhne a propoví Andromesta: „Máť tvá ruka Mne zas, tomu odpusť muka!“ A k Alexandru opět rce: „Přijmi díky za své činy, Můj vládař ale nechať chce Pustit tebe bez vší viny. Že panenství si mého květ Od zhouby zachoval, to svět Splácet ti již musí časně, A Bůh v nebi někdy jasně.“ „„Buď třebas s tebou rozdvojen! Po tvých slovech má se státi. 89 Já ještě chci být spokojen, Míním svobodu mu dáti; Když vezmeš na se bídnice, Ty zatvrzelá hříšnice Přemluvit ho, aby opět Našim bohům pálil obět.““ „Jen krutý rozkaz tvůj se staň, Nemohu to druhu svému Já učinit, ó Bůh mne chraň; Abych zlé za dobré jemu Snad nevděčně teď vracela, Můj dluh tak špatně splácelásplácela, Toho nikdý neučinímneučiním, Před Bohem se neobviním.“ „Tys zachoval mi panenství, Alexandře velkodušný! I tobě koruna se stkví, Podstoupíme spolu krušný 90 Trest souzený nám, jenom poď, Svou sestru mile doprovod’, Skutek zlý nás nepočerní; Umřem spolu Kristu věrní.“ Hned katané se chopí těch, Vykonat chtí službu pilně, A patří na ně oko všech; „Ne!“ – dí Festus – „neomylně Vést musí jejich víra lid; Neb dává ještě v smrti klid!“ Slza jeho líce rosí, Poučenu v ní být prosí. 91
Vynucená odpověd.
Ač Filipův syn mládce jest, Předc města Řecká před ním trnou, A prokazovat jemu čest Se vyslancové zevšad hrnou. U Isthmu*) když se všecko srotí, Z ust svorně zní hlas: „Jenom teď Král Macedonský vojska veď, On jistě naše škůdce skrotí!“ Že získá si tu důstojnost, Tou nadějí se dávno kojil! By ztvrdil však tu důvěrnost, A s sebou Řeky pevně spojil, ——— *) Isthmus, okřidlí nebo užina země. Obzvláště tak nazívali Řekové užinu u města Korinthu. 92 Chce ještě Alexander vědět, Co vyřknou mocní bohové. Hned ptát se jich jdou poslové, Zdaž budou milostně naň hledět. A přiběhnou sem brzy zas S tou odpovědí vyslancové: „V dnech těchto k tomu není čas! – Nás k sobě jindy kněžka zove. Když vědomo ti její zdání, Ať neupadneš v nemilost, Skroť jenom ted’ svou dychtivost, Pak dojdeš bohů požehnání!“ „Ne!“ – odpoví král rozloben – „Po vůli mé se musí státstáti, S tím nemohu být spokojen, Dnes ještě sám se budu ptáti!“ Těch slov se všickni ulekají: „Co řeknou asi bohové?“ 93 Řkou ustrašení zborové – A s králem k chrámu pospíchají. „Proč posly mé si vrátila?“ Král urputně se kněžky táže – „„Já jenom králi plnila, Co Apollo mi mluvit káže. Až sedm mocnáři dní minemine, Po vůli má se tobě stáť, Teď pokojně se odtud vrať; Vždyť doma máš zas posly jiné!““ „I mnebys chtěla odbyti?“ Rek oboří se zas na děvu – „Já svého cíle dojíti Dnes musím,“ – doloží pln hněvu. „Chci vědětvědět, zvítězímli v půtce. – Teď k službě ochotně se měj, Pod’, Apollina hned se ptej: Zdaž dobře zvolen Řeků vůdce!“ 94 V tom pojme její ruku král, I nedbá na toto, jak mu laje, A vlíkne kněžku stále dál, Zbor vůkol sebe Řeků maje. „Ty synu nejsi k přemožení!“ Vykřikne kněžka ve zlosti, – Král zvolá však pln radosti: „Mámť od Boha již potvrzení“potvrzení!“ 95
Legendy.
Smíření.
I. I.
 Krůvoj měl hrad pevný, krásné dvory, A u těchto převeliké bory; Čítal bojovníky silných pěstípěstí, Zdálo se naň usmívati štěstí. Též i chrabré srdce plálo, jaké Otec míval, v něm. – To všecko dědil Po svém otci, Záboj že krev cedil, Zdědil po něm tedy válku také! – Byl sic Mirov nazíván hrad ten Vůkol kolem odevšeho lidu, Nebylo v něm ale nikdý klidu; Válčilo se z něho stále jen; 96 Nedaleko od Mírova Beneš Růžohorský sídlo měl, Proti tomu Krůvoj znova Ozbrojenou rukou povstat chtěl: „Muži, bojovníci tupé meče Zostřete si do boje! Nyní já vás povedu zas v seče, Nemá býti pokoje; Až Beneše pokoříme, A hrad jeho rozboříme!“ II. II.
 „Břitkost našeho ať zkusí meče Hrdý Krůvoj s zbory svými, Dokavad krev jeho nepoteče, S bojovníky udatnými Nepřestanu válčit proti němu! V práci budeme lid jeho bouřit, 97 Z hradu Mírova se musí kouřit, Pak dám odpočinout vojsku svému!“ Tato slova Beneš rozvzteklený K věrným panošům svým propoví. „Syn – mých dědin plenitele zví, Že ho zastihne trest zasloužený. – Roditel můj v krutém boji padnul, Předce nezkrotil svou zůřivost Záboj; počal vylívat si zlost Na mne ještě, abych já i svadnul V krásném snad již mladosti mé květu! – Ejhle! Záboje teď není více, Okázal sem veškerému světu: Jak sem otce pomstil; nebo líce Zábojova zbledla, – zachvátila Smrt ho, jak ho má zbraň podrtila. Hrdinové, nyní na Krůvoje Povedu vás do slavného boje, 98 Opět chrabrých činů k vykonání, Také já teď – neznám smilování!“ – III. III.
 Hněvem proti sobě nakvašení, Chystají se oba k válce nové Jako kdesi rozdráždění lvové. – Žádný není z nich snad k ukrocení: Darmo sousedové k smíření Namítají jim svá navržení, Marné jest i chotí kvílení, Jejich hněv – ten není k udušení. – Tito zůřiví však odpůrcové Věnceslava svatého Ejhle! nábožní jsou ctitelové! Pomocníka mocného Krůvoj, též i Beneš vroucně vzívá, Za vítězství slavné prosí, 99 Slzami své líce rosí, K nebi upiatým se okem dívá. – Ku každému z nich se staví V sladkém snění svatý Vojvoda, Laskavými slovy praví: „Nemáli-tě potkat nehoda, Svatě tobě přikazuji, Přísně tebe zavazuji; Abys odebral se bez prodlení Svítáním hned z hradu – v blízký chrám, Jenž je vzdělán mému ku poctění: Pak ti slavně zvítěziti dám. – Kdo v něm pobožnost svou konat bude, Toho ostříhá má ruka všude!“ IV. IV.
 Zhůru vystupuje slunce zlaté. – Krůvoj cválá z hradu na vraníkuvraníku, 100 Kam již pudí pozvání ho svaté, Maje několik jen průvodníků. – U svatyně staví kůň se jeho, Tu však dvéře jsou již otevřené, Od cizího lidu ostřežené: „Krve prolívání nechte všeho Aspoň na posvátném tomto místě!“ Takto Krůvoj svým panošům dí, „Když zde duše na modlitbách bdí, Má i tělo odpočívat jistě!“ Řekne Krůvoj a do chrámu vkročí, K zemi skloněna jest jeho hlava, K oltáři se béře Věnceslava, Ztrne – co na jeho stupních zočí. – Maje před sebou meč položený, Klečí v modlitbě však pohřížený Beneš, co beránek tichý zde, 101 Krůvoj příkladem tím povzbuzený Také stkvostně svůj meč ozdobený Odepne, a – k stupňům popojde, Položí meč vedlé sebe, Prosí o posilu s nebe Uvrhnuv se na kolena svá: „Věnceslave! ode zlého Podlé přislíbení tvého – Vroucně žádám – chraň mě ruka tvá!“ Oboum vřelé slzy z očí plynou, Ještě chvílku trvá mlčení, – Pak se nepřátelé k srdci vinou. „Mně i od svatého přispění,přispění V sladkém snění bylo slibováno,“ Přívětivým hlasem Beneš řce, „Jak náš mocný ochranitel chce, Naše smíření jest dokonáno!“ – 102 A pak Krůvoj zvolá: „V této době Věnceslave svatý, slušno tobě Vzdáti díky; ty si překaziti Prolívání krve chtěl, Proto nad námi si bděl, Dal si – nad sebou nám zvítěziti, – Tyto meče milostivě hleď Přijmout od nás na svůj oltář ted’; Sem je tvoji ctitelové dají, – Na památku zůstati zde mají!“ 103
Vítězství.
Lidská krev se proudem lila, Dlouho ji zem Saská pila; Když pak světa panovník Karel velký, nechav seče, Odložit dal tupé meče, Oddechnul si bojovník. Přemožen byl ovšem Sasů Chrabrý vůdce,vůdce za těch časů Witekind i s vojskem svým: Ač se mu zle v boji dělo, Předce jeho srdce vřelo Láskou k bohům vlastenským. Chrámy modl vítěz zbořil, Předce však se nepokořil Kristu Pánu všecken lid; 104 Urputně dlel ve svém bludu, Pohřížen byl v hrozném trudutrudu, Že byl bohům zkažen byt. Tu lid těší vůdce vlídný, Vezma na se oděv bídný Stoupí v mělkou lodičku: A když lehký větřík věje, Přes Labe se pustit chtěje Dělí veslem vodičku. Na druhé však císař straně, Kázav pilně stříci zbranězbraně, Jde do chrámu pokojně; By se svými bojovníky,bojovníky Za vítězství vzdával díky Pánu nebes po vojně. Seznat chtěje cizí mravy, Vmísí se též v hlučné davy Witekind, ač nevěří 105 Ještě těm obřadům svatým; Podivně však srdcem jatým Stojí v chrámě u dveří. Pobožně lid ruce spínal, Právě smrt si připomínal Spasitele bolestnou: Vše pokorně přijímalo, Anjelský krm požívalo Tváří velmi počestnou. A když z chrámu se lid béře, Otevrou se zcela dvéře, Napřed kráčí císař Pán: Dobročinnost vyjevuje, Nuzným peněz poskytuje, Že byl s hůry požehnán. Witekind zde nebyv znalý Béře také peníz malý, Aj! – tu dárce ustrne, 106 VidaVida, an prst nakřivený,nakřivený Má ten žebrák přetvářený – Do očí mu pohledne. Poznav být se vyzrazeným, Kníže hlasem poníženým Vyznal císaři svou lest: Ač ve válce poražený, Nábožností přemožený, Řeknul – teď že teprv jest. – 107
Romance.
Kouzedlná harfa.
Klusá Lubor na vraníku Černým lesem k Hrdovu, Odkud mnoho milovníků Vrátilo se k domovu; Marně cestu Pro nevěstu Konali tam poznovu. O Radovce vypravovat Lubor slyšel mnohého, Její krásu vychvalovatvychvalovat, Kdo ji vidělviděl, každého; Bez přestání Neměl stání Doma více žádného. 108 Hned svou harfu ležet nechal, Ješto mu dny sladila; K roztomilé dívce spěchal, Co jej tak okouzlila; By ji zočilzočil, Na kůň skočil, Milost ho k ní pudila. A jak jede lesem směle V dálku k dívce spanilé, Zaplesá mu srdce v těle, Slyší zvuky rozmilé Harfy znětizněti, K tomu pěti: „Kam jedeš tak zpozdile?“ Nedá mu to dále jeti, Zastaví tu koníka; Když přestane ten hlas pětipěti, Kvapně sleze s vraníka: 109 K skále kročí, U ní zočí Šedivého mužíka. „Starče! proč si tady zpíváš V samotnosti skalnaté? – Kam se s Krkonošů díváš, Pročpak nejdeš v lidnaté Položiny, Do doliny Těšit muže srdnaté?“ „U jeskyně proč si zpívámzpívám, Smělý jinochu se ptáš! – Že v tom zalíbení mívám, Ty svět ještě málo znáš: Jaké zlosti, Kyselosti V něm jsou – také vyskoumáš! 110 Vrať se – nekonej dál cestu, Nepospíchej do vzdálí, Nechtěj z Hrdova nevěstu; ZivotaŽivota nic nekalí Ještě jasné Dny ti krásné – Sic tě potká osud zlý!“ „Kam já jedu, starče bledý, Pověz prosím, jak to víš? Ty znáš všecky mé ohledyohledy, K čemu mě však nabízíš; Bych se vrátil? Dívku ztratil? – Nadarmo ta slova díš!“ „„Jdi si, když tě to tam nutí, Nechceš věřit pěvci teď, Jedeš k svému zahynutí, Tu ti dávám průpověď: 111 Dívku ztratíš, Nenavrátíš Nikdy se víc domůdomů, hleď!““ Jak ta slova dopověděldopověděl, Uchopí se harfy hned, Lubor bystrým okem hleděl, An probírá struny kmet; Z jeho ruky Libozvuky Sladké plynou jako med. Stojí jinoch v okouzlení, Jenž opustit starce chtěl, Takých zvuků pomíšení Ještě nikdy neslyšel; V celém těle City vřelé Poslouchaje hráti měl. 112 Jak přestanou z harfky pěkné Líbé zvuky plynouti, Stařečkovi Lubor řekne: „Mohuli tvou přijmouti Harfu pěvče, Krásné děvče Pak mne nemůž minouti.minouti.“ „„K čemu mě tak směle bádáš? Odemne chceš harfku mít? – Člověče, ty mnoho žádáš; Ale – máš si ji předc vzít, S tou tě všudevšude, Věř mimi, budebude, Kam jen přijdeš, každý ctít. Však tě přísně zavazuji, Ten si poklad opatruj, Co ti nyní přikazujipřikazuji, Podlé toho pokračuj: 113 Jdi si k robě, Co sem tobě Řeknul – vždycky pamatuj!““ Maje ten dar kouzedlný Co pěvec se ubírá, Toužebnosti jestiť plnýplný, Brzyli hrad uzírá, Jenž radostíradostí, Blažeností Jeho srdce sevírá. A když hradu již je v klíně, Kam ho nesla toužebnost, Vejde do prostranné síně, Kde panuje veselost: Počne hráti, Probírati Struny, vážený tam host. 114 Přelíbezné harfy znění Všechněm srdce rozhřívá, V rozkoši jsou pohříženi: Kdožkoli se podívá Na mládence, Poblouzence, Každý se jen usmívá. A jak na sebe se dívat Zří tu dívku spanilou, Počne přelahodně zpívat Píseň k harfce rozmilou; By v té době Získal sobě I tu pannu ztepilou. Dozpívá, a mistru tomu Ze všad chvála se vzdává, Každý po jeho se domu Snažně jenom vyptává: 115 Zalíbení Že má v pěnípění, I dívka se přiznává. Darmo mládence se táže Zvědavost všech horlivá, Tu jim službu neprokáže; By děl slova bázlivá, Mysl že ho Z domu jeho Vyhnala sem dychtivá. Otec ale dcery pěknépěkné, Hrou a zpěvem rozmařen, Zbyhon harfeníku řekne: „Proč bys chodil z hradu venven, Mzdu si loudil, Světem bloudil, Zůstaň pěvče u nás jen!“ 116 S potěšením Lubor slyší Zbyhonovo žádání, Nic mu nemůž radost vyšší Tvořit, než to pozvání: Rád mu svolí, V jiném dolí An nic nemá k získání. Teď se Radovce jen koří, Jižto často vidívá; Láskou k ní mu srdce hoří, A ty city vylívá Líbým pěním, Oka zřením Též svou milost jevívá. I ta dívka ušlechtilá Ve svém srdci poznává, Že jí bývá chvíle milámilá, An s tím pěvcem sedává; 117 A když u ní Na výsluní Není, hned ho hledává. Hledá, nikde nemá stání A potichmo jenom lká, Dokavád s ním z nenadání Někde se zas nepotká; K němu stále Jen ji ale Táhne láska bratrská. Jednou harfou ukracuje Když si Lubor z rána čas, Ze strun souzvuk vybuzujevyluzuje: Tuť Radovka jeho hlas Slyší pěti, Harfu znětizněti, Spěchá v lod’ce k němu zas. 118 Spěchá, přes proud loďku řídí, K druhé straně vesluje, Rozmilého pěvce vidívidí, Navštivit ho slibuje: V prostřed toku, Běda v moku – S ní se loďka svrhuje. A jak padnout dívku zočí Ten pěvec v tůň hlubokou, S vysokého břehu skočí Do vln pro milenku svou: Z řeky dravé Zas vyplave – Sťastn슝astně s kořistí pak tou. Na Radovku bystře zírá U skalnaté jeskyně: „Ach vždyť oči neotvírá, Což mám začít v pustině? 119 Tělo vnady Navždy tady Pozbude snad nevinně!“ – Darmo po ohni tu baží, By se tělo zahřálo, Marně utvořit se snaží Plamen, aby okřálo; Dříví lehce Hořet nechce, V ouzkosti jest nemálo. Aj tu ruka se mu smekne, A radostně Lubor dí: „Již si sloužila mi pěkně – Harfo! – poďpoď, než usmrtí Dívka se mi!“ V tom ní k zemi Mrštiv – dar ten rozdrtí. 120 Hoří plamen zhůru krásně, Hoří harfy ze zbytkůzbytků, Radovka zas oko jasné U skalného příbytku Odevírá, Kolem zírá Po jeho tu nábytku. „Než můj život dražší byla Ta mi harfa – Lubor rce – Pro tebe ji rozdrtila Ruka tvého milence; Za tu cenu Mít odměnu K sobě jenom lásku chce.“ Dívka v tomto okamžení Věrnost pěvci slibuje, Předce však mu věrná nenínení, Jinému pak věnuje:věnuje 121 V krátkém čase Lásku zase, A – i ruku daruje. To když krásný Lubor vidívidí, Přeplněn jest lítostí, Ztrativ vážnost u všech lidí, Nemá stání ouzkostí Více v hradě Ani v sadě, A hned Hrdov opustí. Vyjde z hradu, chce jít dále, Zase do své dědiny, Pohledne tam k oné skále, Kdežto blahé hodiny Dříve trávil, Hrou se bavil Vzdálen od své rodiny. 122 Přímo k tomu místu spějespěje, Kde milenku zachoval, Tok se z očí slz mu leje: „Drahou sem zde vykonal Obět marně, Ach nezdárně Harfku sem tu rozkotal!“ Takto volá, hořekuje, Na skále se usadí, A když slunce pozlacuje Z rána hrad a všecko bdí: Již je v moku, Hrob se v toku Nad Luborem uhladí. Od té doby nemá stání Nikde dívka půvábná, Ustavičně je v lekánílekání, Že mu byla nevěrná: 123 I sen mívá, Jak jí kývákývá, Když se noc jen začerná. Po sedmé než slunce zlatí Září sosen vrcholí, Radovka se z hradu ztratí, Běží v blízké údolí: Tam co spadnul – Lubor svadnul – Hrob si také vyvolí. Z Hrdova,Hrdova když světlo zhasne, Tmou se všecko přikrývá, Ty – co zahynuli časně, V proudě každý slyšívá:slyšívá Lkát ukrutně, S břehu smutně Harfka k tomu zvučívá. 124
Opuštěná.
Když se travka zelenala Z jara na vršíčku, Opět Lenka honívala Beránky k lesíčku. Pod javorem sedávala V uklenutém doubí, A žežhulku poslouchala Kukat v blízkém doubí. Toužebně tam čekávala Na milence svého, Srdečně ach vzdychávala: „Kýž jsem brzy jeho!“ Miláček jí přisliboval Dříve v sladké době, Když ji doma navštěvoval, Že ji vezme k sobě. 125 Potom k háji za milenkou Zřídka se kdy brával, A že bude jeho ženkouženkou, Více neříkával. Pšenice než vymetala Na rovině klasy, Hořce Lenka bědovala: Změnily se časy. A když stály těžké snopy Na požatém poli; Nevěrného byly stopy Přes hory a doly. Jak žežhulka nekukala V žlutém doubí více: Tuť již Lenka neplakala – Zbledly její líce! 126
Vínek.
„Máti! pusťte mě pak ven, Dříve nežli bude den; Nechci marně doma dlíti: Já si více nelehnu, Na palouky poběhnu, Z kvítků musím věnce víti!“ „„Ještě se rdí jitřenajitřena, Rosa není setřena, Dcero sečkej doma trochu: Až nahoru milounké Vyjde slunce zlaťounké, Pak jdi proti svému hochu.““ 127 „Vojtěch z bitvy nepřijde, Rozloučil se semnou kdekde, Ještě splítat chci pro něho Krásné kvítky u věnec, Aby mrtvý mládenec Došel daru příslušného.“ „„Marná jestiť bázeň tvá, Bůh ti ho sám zachová, Budeš milovat ho čistě! Neplač dcero má pro něj, Vesele se k sňatku měj, Přijde z bitvy zdráv dnes jistě.““ „Krutá smrt ho zachvátí, Ne! ach živ se nevrátí, Teskno mi teď ve snu bylo: Jak ho vidím umíratumírat, Chci si slzu utírat, V tom se oko probudilo.“probudilo. 128 Smutný hlas v mém uchu zněl, Píseň truchlivou mi pěl Kulíšek tu za okýnkem: Pohledněte máti ven, Právě odtud letí jen; Musím tedy spěchat s vínkem.“ Ač ji matka těšila, Předce slzy cedila Běžíc na palouky bledá. Marná byla potěcha, Pro milého Vojtěcha Lidka krásné kvítky hledá. Hledá, splítá u věnec, Aby mrtvý mládenec Došel daru příslušného: Nic ji ruka nezebe, Splítá také pro sebe Vínek z kvítí spanilého. 129 Když nahoru milounké Vyjde slunce zlaťounké, Diví se pak dílu tomu: „Kýž mi jenom nesvadne!“ V tom hle mrtvá upadne, – Přinesou je oba domů. – 130
Kniha třetí.
Smíšené básně, lehké a žertovné.
[131]
Poupátko.
Často chodíval Rád zelených sem Druhdy do hájů, Bloudě po kopcích Z píšťaly tenké Sem zvuky kouzlil. Písně radostné Znívaly z ust mýchmých, Kamkoli jen mě Má noha nesla. Jak zelenal se Háj znova jednou, Aj tu pobloudiv Do spanilého Ouvalu přijdu: Kol se ohlížím, Jak na paloucích 133 Příroda ladná Hojně darů svých RozsilaRozsila, patřím. Aj tu uzírám, An skrytě rostlo Poupě hezounké V stínu keříčka. Pro mne na louce kvítky peřesté Hned vnady žádné Neměly více; Mě k sobě táhlo Poupě milounké. – V háji umlkly Mé všady písně; Přímo chodíval Sem v tato místa, Kdežto nyjící Srdce radosti Mívalo čisté. 134 Nikdy nedotknul Poupěte já se, Často vidíval Sem jeho krásu; Mé oko naň vždy Patřilo rádo. – Když ku radosti Rozvilo pak se Poupě plňounké, Svou spanilostí Kvítky zahanbíc Všecky na louce: Aj tu utrhla Kvítko mi krásné Zlá ruka jednou, Preč je zanesla. – Více neroste V ouvalu poupě Pro mne nižádné; 135 Již nechodívám Více do hájů, Když nezabloudímnezabloudím, Již nenaleznu Kvítko milostné: Však mi je nikdo Teď neutrhne Víc ku žalosti!!“žalosti!! 136
Utěcha pacholete.
Lkajíc vdova Ptá se znova Jiříčka: „Kde máš svého Milostného Tatíčka?“ „Vždyť„„Vždyť pak bdíte, Dobře víte““víte,““ Dítě zas Povídalo, „„Co se stalo S ním v ten čas. 137 Mnoho věrných V pláštích černých Přišlo sem, Otce vzali, Zahrabali V chladnou zem.““ „Ty pro něho Synu jeho Nekvílíš? Nepříjemnou Bolest semnou Nezdílíš?“ „„Milá máti! Máte znátiznáti, Co pravil; By mé lkánílkání, Bědování Zastavil: 138 Živli bude Ctnostně všude Jiříček; Tvůrce všeho Bude jeho Tatíček!““ 139
Sbrusu nová píseň. (Zpívaná od ponocného v městě Přálově v noci před novým rokem.)
Chci vám novou píseň zazpívat, Musíte však uši otvírat; Hleďte na to pozor dátidáti, Pilně na má slova dbáti! Právě starý rok nám uběhnul, Já jen na své lůžko nelehnul; Bych vám obětoval přání, Pohříženým v sladkém zdání. Všem, co líbým snem se kojíte, Přeji – brzy se to dozvíte – By vše přišlo k vyplnění, Pochybnost to žádná není: 140 Nejprv, by z vás každý v nemoci Našel k uzdravení pomoci, Z upřímného srdce zpívám, Jakžto v obyčeji mívám. Kdo se bohatstvím rád obírá, Kýž pak v tomto roce nasbírá, Víc než v loni, zlata hojně, Při tom ať je živ pokojně. U koho se peníz nebělal, Kdo jen hodně dluhů nadělalnadělal, Až se věřitele lekal: Přeji – by mu letos čekal. Kdo z vás dobré pivko miluje, Nad tím ať se sládek slituje; By měl letos pověst chvalnou, Ať nevaří vodu kalnou. 141 Těm, co rádi dobré papají, Lacino ať lidé dávají: Všecku drůbeř, aby kloubky Nehryzly jen jejich zoubky. Vespolek vy svorní manželé Buďte opět živi vesele: Ať vám tiší dnové plynou, Nezdárné vás dítky minou. Vám, co statků ste se sprostili, Všecko jmění dítkám pustili: Žádám – aby vaše děti Měly vás líp na paměti. Také vy mne slyšte panenky, Co jste bývaly jen milenky, Jenž ste věnec zachovaly, Kýž byste se šťastně vdaly! 142 Vám pak roztomilé babičky, Přeji peněz plné kapsičky; By ste nemusely klíti, Že vám nelze kávu píti. Jestli že sem koho vynechal, Aby sobě proto nevzdychal: Inu třebas hory zlaté K spokojenosti měj svaté! Všecky sváry, křiky, pranice, ŽenskychŽenských proti sobě štvanice Musejí hned přestat vlastně, Chceteli být živi šťastně. Já jsem ponocný však z Přálova, Zřídka chodím v noci z domova; Že sem uměl vděčbu kovat, Musím na sebe též pamatovat. 143 Když sem konal službu bedlivě, Přál i všechněm štěstí horlivě: Za mzdu vám teď díky vzdávám – Lepší od vás očekávám! – 144
Bázlivá dívka.
O mé lásce pochyboval V rozhorlení miláček, Onehdy mne posuzoval Švitorný ten panáček; Řeknul, že s ním nechci choditchodit, An se od nás ubírá, Zdráhám se ho doprovoditdoprovodit, Když náš pokoj zavírá! Nyní prý již k němu chladne Láska má i upřímnost; Aby ale neměl žádné Pochybnosti, že má ctnost Jest jak jindy dokonalá, Na jeho sem námítky Odpověd mu tuto dala, Zvrhla jeho vejčitky: 145 „Jindy si mě navštěvoval Vždycky za dne bílého, Teď si často připutoval, Hleděls času jiného. Ctnostné dívce nepřísluší Vyprovázet z večera; Sice dobrou pověst zruší O ní lidská nevěra. Slyš, co druhdy říkávala Má nebožka babička, Za ruku když vodívala Ještě mě co chůvička: „„Večer dítě nesmíš chodit, Něco bere tuláka!““ Nechci tebe doprovodit, – Já se bojím bubáka!“ 146
Hádka. Occurrit nuper, visa est res digna relatu Pompa, senem potum pota trahebat anus. Ovid.
Žena. Kliď se odtud! dlouholi chceš píti? NevíšNevíš, že máš u mne doma býti? Muž. Na tvé zdraví ještě jeden korbílek Ženo! nechnech, ať vyprázdním u tebe, VíšVíš, že tato krčma slove Nebe*); Pročež povede tě odtud andílek! ——— *) Nebe, jmenuje se jedna krčma v Praze. 147 Žena. Mejlíš břicháči se na mou čest, Vrávoráním zkazíš sobě zdraví, V peklo s tebou, víš snadsnad, co se praví? „Ouzká jen do nebe cesta jest!“ Muž. Ztěžka mohu sem od tebe odejít, Pilně se tu musím na pozoru mít; Ale k tobě – k švitorné nevěstě – Musím kráčet po široké cestě. 148
Prstýnek.
„Povězte mi máti drahádrahá, Co to znamená? Vždy se vaše ruka zdráházdráhá, Jestiť zavřená: Chcili prstýnek váš míti, Kdykoli ho vám chci vzíti, Na mou prosbu nedbáte, Nikdý mi ho nedáte!nedáte!“ „„O, má dcero roztomilá To se nemůž stát, Já sem svatě přislíbila, Pryč ho nesmím dátdát, Byťby mě i měl kdo prosit, Že ho budu sama nosit: Všecko odemne si měj, To jen dítě nežádej!““ 149 „Když mi lásku jevíváte Milá mamičko, Vždyť pak vždycky říkáváte: Ty jen holčičko Jsi můj poklad nejvzácnější, Mému srdci nejmilejší; Ale – to bytbýt nemusím – Prstýnek váš nenosím!“ „„Milá dcero máš to vědět, Já ho dostaladostala, Musím tedy na to hledět, Abych nedala To pryč, co mám na památku, Sicbych k hněvu dala látku: Tvůj by tatínek ho chtěl, Jakby ho jen neviděl““neviděl.““ 150 „O, maminko, zlatá máti! Ejhle prstýnek, Nechtěla ste mi ho dáti, Ten mi Pepínek Daroval, jak sem s ním hrála, Jeho hubička se smála, Když sem po něm sahala, Na prst si ho dávala. Rád ti ho dám, sladce pravil, Neb mne ráda máš, Pro tebe sem se ho zbavil, Když tak o něj dbáš; Nesmíš ale pryč ho dáti, Nikomu ho darovati. Za prstýnek Pepíček,Pepíček Nevzal jen dvé hubiček!“ 151 „„Čeho si se dopustila? Proč si ho brala? – Já to také učinila, Když sem dostala Prsten od tatínka tvého; Ale brzy z otcovského Domu mě pak ukradl, Daleko mne zavedl. Pak sem teprv zpomínalazpomínala, Že sem chybila, Rukama sem lomívala, Slzy cedila, Že sem prsten přijímala, Tak se oklamati dala; Víc sem domů nesměla, U něho být musela.““ 152 Já„Já Pepíčka milá máti Ovšem ráda mám, Nechci se však odvest dáti, Nechť je doma sám; Vy jste jen má nejmilejší, Ať si vezme nejpěknější Nazpět zase prstýnek, Roztomilý Pepínek! –“ 153
Pokažené námluvy.
„Kmotříčku váš Honzík K nám již nechodí! Proč se s naší Mářou Více nevodí? Já sem mu ji slíbil, Chceli si ji vzít; Odemne i s věnem Že ji může mít.“ „„Ať si nechá Mářu! HleďteHleďte, ten můj kluk Nedávno mi řeknul, Nadělav mi muk.““ „Proč?“ Ptáptá v podivení Kmotr se ho zas – „Co pak nemá k vdání Svrchovaný čas?“ 154 „„Ba snad proto, – SlyšteSlyšte, Co mi pověděl: Onehdy sem hodně Na ni pohleděl, – Poznav její přínos Hned se uleknu, Jaký? – To vám táto Ani neřeknu!““ 155
Olympská svadba. (Mythologický šprym ve třech zpěvích.)
Zpěv první.
Těchto hebounkých již se strun ruko má nedotýkej, Kdežto hrdin chrabrých o činech sem dosti se napěl! Smrtníků blažené ni nemá znít více o lásce Má lyra; prozpěvovat chci bohů o milosti Olympských. Tvého libozpěvná Erato1) hlasu přej mi ku písni! – ——— 1) EratoErato, jedna z devatera Mus. Musy byly u Řeků bohyně krásných umění a dcery bohyně Mnemosyny, jenž je z Jova počala. 156 Však struny míti musím! Takových kdež sobě nakoupím, Ze dřeva ješto dutin by vydávaly zvuk mi nebeský? Jestli mi přívětivý Hekatos1) lyru sám nepotáhne, Známo je vám o vaší se radosti, že slušně neozve Nesmrtní bohové! Pomocí ať přispěje pěvci! Hrozně dolů vyhozen byv z otcovského paláce, Skrývati nešťastný se musel v světě dlouho Hefästos.2) ——— 1) HekatosHekatos, u Římanů sloul Apollo, byl bůh hudbyhudby, syn Latony a Jova, bratr Diany. 2) HefästosHefästos, u Římanů Vulkán, bůh kovářů, syn Jova a jeho manželky Junony. 157 Však se synáčka milá nebyla kdyby ujmula mátě, Rozlobený hromovým bleskem Zevs1) bylby zabil ho. Než, mořských u bohyň zaopatřila ochranu tajnou Héra2) děťátku, a tak hltavý okeán je nepozřel. – Pěstovalyť Nereídy3) jakýs čas v jeskyni dítě. V úkrytu tom nemohl božský syn zůstati vezdy, Míti hlupáka jenom z něho dobrá nechtěla matka; ——— 1) Zevs, jinák také Kronion, u Římanů Jupiter, bůh nejvyšší. 2) Héra, u Římanů JunoJuno, byla Jovova manželka. 3) Nereídy byly Nymfy, které v moři přebývaly. 158 Mělť pacholík naučit se dobývat sám chleba sobě. Vybrala častokrát mužovi spícímu peníze Héra lepá; aby cos doručit jemu mohla potajmo. Však na něho přemilá nenakládala marně maminka, Jaktě její muselo třepetat se srdce radostí, Když se s Olympu1) dolů k němu jednou snesla na Lemnos2) Soukromně, spatříc přemilého v dílně Hefästa, An těžkým zde umí již notně tepat perlíkem. ——— 1) Olymp, sídlo bohů, byla jistá hora v Thessálii, na které své paláce měli. 2) Lemnos, ostrov v Archipelagu, na kterémkterém, jak někteří z Řeckých básníků bájilibájili, Vulkán svou dílnu měl; jiní zase vypravují, že měl kovárnu na Olympu. 159 Ach nastojtenastojte, žalost střídá tady často radosti: Tak z oka matce ronil se slzí po tváři potůček, Když mu podávala do stvrdlé dlaně ručku hebounkou K líbání: „Nenechám tě tu roztomilý synu dlouho, Rozhněvaného nyní snad již zase otce udobřím! Nikdy nebešťana syn takové nerodí se ku práci, ZasluhuješZasluhuješ, na Olympu také bys místa u nás měl!“ Řeknouc od něho pryč se ubírá zhůru do oblak. Ještě domů Zevs se z boje ukrutného nevrátil, Od něho ještě Tyfon1) že nebyl kdes v souboji hrozném ——— 1) Tyfon byla ukrutná potvora, která chtějíc Jo- 160 Roztřískán. – Ustavně zatím doma matka přemejšlí, Jakby nyní ubohé asi s otcem smířila dítě. Vítěz v tom pravicí zlatoleskné dvéře otevře: „Teď semnou se raduj – vece – nechtěj teskliti více Roztomilá choti, již sem mou zase vládu upevnil. Dlouho honil kolmých po horách sem potvoru mocnou, Strašlivě ji v pevnou hromové moji třískali šíji, ——— vovi nejvyšší vládu vzít proti němu bojovala; konečně ale byla od něho přemožena. Jak někteří staří básníci píšípíší, stalo se to na ostrově Lemnu: Jupiter ji přikryl jakousi horou. Jiní zase vypravují, že se to stalo na ostrově Sicilii. Odtud sobě také vykládali oučinky sopky Etny. – 161 Přímo utíkala pak z krvavého bojiště na LemnosLemnos, Když střely poslední sem již skoro marně vyházel. Spěšně za ní, stopu vyslídiv, hned tamto se pustím, Na břehu tuť k štěstí k nízké přiběhnu kovárně, Dobře mi posloužil kladivem svým v této jakýs kluk; Mocnější ukoval hromové mi na obludu klíny. Padne Tyfon těmi omráčen, kol zem se otřásá, Hlínu drtím a prší naň příval hrud mnohočetných. Můj je za Hesperií1) odpůrce přiklopen Etnou, Ať řve si tam, řeřavou nechť dáví na věky lávu. – – ——— 1) Hesperie tolik co Itálie. 162 Tak ženo upřímná můj boj se šťastně dokončil. Za hromové má klíny i kluk ten dostati dárek! – Však co vidím? – Ty slzíš, oči uplakané si utíráš!? Pověz poklade můjmůj, jakový žel srdce ti svírá? Někdoli ublížil tobě, máť hned býti pokárán! –“ Pak se lichotně vinouc žena ta slova Zevsovi řekne: „Manželi můj ucha nakloň k mé žádosti milostně! Ach již dávno tajím titi, jaký bol v utrobě cítím. – Dnes co udatný rek si domů se slavně navrátil, Já že také sem k vítězství dopomohla titi, víš snad; 163 Známo bylo mněmně, jaký proti tobě potajmo se chystal Nepřítel. Přede ním sem v čas dala výstrahu tobě. Aj zde klečím u nohou tvýchtvých, buď k mé prosbě povolný!“ Svou pozdvihna milou Kronion z prachu ženku vykřikne: „Vždyť pak s manželkou nakládati nechci tyransky! Proč jako otrokyně před mnou tu padáš a koříš se? Mluv směle a hned ujištěna buď, že se tvá stane vůle.“ „„Svou ruku dřív mi podejpodej, vyplníš že toto, oč tě požádám. – Teď slyš! – Já zrodila spanilého ti před lety kloučka 164 A s velikou na rukou sem k tobě ho nesla radostí, Ach škaredým se okem na to nemluvňátko podívav Hned si dolů je nohou skopnul nezbedně s Olympu. Hrozně krvácelo proň tenkrát se srdce mateřské; Než – to děťátko milé bylo mou lstí předc zachováno. Zevse! nyní jest vycvičený z něho již věru dělník; Tvůj je to syn, co koval střely tobě na potvoru těžké! Manželi můj, slíbil si mu dát za to odměnu božskou: Svého račiž na Olymp mezi nás tedy vzíti Hefästa, Pro mzdu malou dole ať nepotí se a déle netejrá. 165 Může ti perlíkem zde také posloužiti dobře, Netřeba víc ti na zem hromové pro klíny posílat. Rozpomeň ach nade ním se – vřeť ve žilách jeho krev tvá!““ Chvíli mlčí Zevs, pak k mluvení svá usta otevře: „Vyznáním si mě překvapila tvým ženko milostná; Já byl ujištěnujištěn, zvěř kluka dávno že sežrala vodní. – Teď se státi musí svatěsvatě, což sem dříve ti slíbil; Věř mi, že ten kulhán udělá ale nám mezi božstvem Špatnou čest. Hrůzou bude před ním všecko utíkat.“ Zaštěbetá teď prostořekou zase Héra hubičkou: 166 „Což připadá ti! Neboj se, že hanbu budeš z něho míti; Všecky budou tady Grácie1) naň svým házeti očkem, Nejspanilejší již ze bohyň proň chřadne milostí. Této panence lepé když vyznala já to tajemství, V chyžce nizounké kdes že miláčka svého ukrývám, Po straně svou prosbou ustavně dorážela na mne. – O, takovému že jest tvoru – víš – cosi těžko odepřít! – Mne k němu až doprovázela má přítelkyně jednou; ——— 1) Grácie byly bohyně pěkných mravů. Jupiter byl jejích otcem, kteréž s Erynomou zplodil. 167 Často bezemne potom však vkradla se tajně na Lemnos. Dlouho nemohlať sem pochopitpochopit, zove proč mne maminkou, Jindy její sem bývala jen přítelkyně věrná, Až pak sem nevěsty milé u Hefästa dopadla. Měch nevrzal, nebyloť tenkrát ani jiskry ve vyhni, Kdežto po prstech sem do jeho z ticha vešla kovárny. Ejhle vidímvidím, okolo krku an labutího drží syn Svou tu milenku. Puzen byv láskou vroucně ji líbal. „„Pospolu hezky se vám to sedí na kovadlině dítky““dítky,““ Křiknu, a měl si vidětvidět, jak jim se uzarděly líce. Z ust nebyly v stavu překvapené ubožátka vypustit 168 Ni slova. Outrpnost muselo s nimi srdce mateřské Mít.““Mít. Vždyť„„Vždyť jest to maminkamaminka, jenom nelekejte se““se,““ řeknu. Pak mi milenci teprv svou vyznali lásku horoucí. –“ „Když tomu tak jest – Héře opět Zevs řekne radostně – Tuť na Olymp nejenom že otec sobě vezme synáčka; Vystrojit ejhle také stkvostnou tady dá mu veselku; Kdožby neměl spanilou rád v svém příbytku nevěstu?“ Hned zavolá si na posla bohů, jemu takto poroučí: 106169 „Rychlonohý spěš Herme1) nyní mých sezvati přátel K nám. O, živť jest můj zdařilý syn ještě Hefästos, Zasnoubil ze všech se bohyň s tou nejspanilejší; SlušnoSlušno, bychom si pohejřili teď zde v pospolitosti! Tak to povíš. A ty ženko milá k ohništi ubeř se, Chystej pro vznešené hned hosti krmičky lahodné; Já ale s Afroditou2) ztepilou do kočáru si sednu, ——— 1) HermesHermes, u Římanů sloul Merkur, byl posel bohů, zvláště Jova a Junony, také byl ctěn za boha zlodějů. Jeho otec byl Jupiter a matka byla Majia nazívána. 2) AfroditaAfrodita, u Římanů Venus, bohyně lásky, byla manželka Vulkána a dcera Dióny a Jova. Někteří básníci opět píší, že se z mořských pěn zrodila. 170 Rychle na Lemnos s ní ke kovárně zarejduji odtud, Bych syna přestěhoval na Olymp do svého paláce.“ Řekne, a od ženy upřímné z příbytku letí ven. – Zpěv druhý.
Jak se vězeň – těžkých okovů maje býti vyproštěn – Dočkati ve hlubokých skrejších kdesi posla nemůže, Ještoby oznámil mu, že má jemu pouta odemknout: Tak toužebně čeká ubohý ve kovárně Hefästos. Vzít na Olymp syna roztomilá přislíbila mátě, Rozhněvaného opět když naň doma Zevsa udobří. 171 Ach dlouhou jemu teď hodinou zdá chvíle se každá Být. „Ve chaloupce jenom kýž pak je mi možno milenku Mít ztepilou, tady jak rád s ní zůstávati chtělbych, Jistě netoužila žeť duše má by po sídlu Olympském; Spěšněji by kladivem těžkým ruka mlátila ještě. Než – tou marně kojím nadějí se, to býti nemůže; Afroditě vždyť nelze Olymp na vždycky opustit! – Navštěvuješ však zřídka nyní ubohého kováře, Snad si mu nevěrná? – Jak mám to vykládati sobě? Ta rmoutit mé srdce musí ukrutně pochybnost.“ 172 Chvílku mlčí, s oka sobě utřev slzy dí zase takto: „Vždyť dokládala se svatě mi však Styxa1) onehdy, Svému Hefästovi jen že i na věky zůstane věrná. O, tedy hrůzyplná z hlavy mé myšlénko uprchni! –“ Tak láskou zmořený si Hefästos u vyhně naříkal. Před chalupou dehojeho jak těžký vůz přestane chrastit, ——— 1) Styx byl jistý potok v Arkádii, u něhožto lidé přisahali, jeho voda držela se za škodlivou jak lidem tak i zvířatům. Styx sloula také jedna Nymfa, jenž v Plutonově říši v jeskyni přebývala. Z té skály, v níž tato svou sluji měla, prejštila se čistá voda působíc řeku Styx nazvanou, u této opět přisahali bohové. 173 Mocně v oheň vrzavým tu měchem hned více nedýmá. Se vznešeným hostem jak spatří k sobě milenku Vkráčeti, roztrhanou s hlavy vezme čepičku a mačká, Ke zdvořilé schromenou nohu rychle si pokloně rovná, A blažené pak do své dílny Olympšťany vítá. Ejhle nevěsta letí v náruč sama svému milenci: „Vždyť třeba více není nám – dí – pokradmo se líbat, Dobře Hefäste také juž ví o milosti naší Zevs, VězVěz, že jenom chvátal proto semnou k tobě na Lemnos; Nás aby zasnoubil mezi božstvem na věky pevně!“ „Otče milý! – vece překvapený syn – já tebe neznal, 174 Rač dovolit mimi, abych tobě teď ruku vroucně políbil.“ „Jen synu nech, slušnou máš odměnu dostat odemne, Tys hromové ukoval střely mi k slavnému nedávno Vítězství. Teď za vděk i Afroditou lepotvářnou Vezmeš snad?“ – „Mezi božstvem s ní budu nejblaženější!“ Stydlivě vyzná syn se milymilý, pak takto dokládá: „Ondy jinák ale si hromovládný Zevse vyhlížel!“ „Vždyť brnění reku více není třeba – řekne otec zas – Když poraziv pluky nepřátel boj šťastně dokončí: Takto i já obleknul sem do jiného se roucha, 175 Kdežto tě mám na Olymp odvážet do zboru přátel.“ Zástěru odvázav si Hefästos skáče radostí, Bez všech perlíků a kladiv chystá se na cestu. „O, mejlíš se – volá Zevs – tak tě vzíti nemíním; Já ve svém chci paláci také hodného kováře Mít na Olympu, nechat ničehož svévolně tu nesmíš.“ „Rád vyplním tvou vůli – opět syn Zevsovi řekne – Však mi povězpověz, kladiva kterak a svůj dostanu měch tam?“ Když se otec zamlčí a nevíneví, mu jak odpovědíti, „Dobře miláčku drahý! – nevěsta tuť odvece krásná – 176 Což pak připravený nevidíš vůz státi u dílny? Všecko pobravše na něj naložit směle můžememůžeme, věř mi.“ Usmáním chválí Hromovládce její radu moudrou. Rychle chopiv se ženich perlíků ven je vynáší, Afrodita spanilá na kočár hned všecko ukládá; Ach nastojtenastojte, na něm se jenom měch vtěsnati nechce. „Což – zase řekne kovář – sobě mám ubožátko počíti? K potřebě rozřeřavit hmotné kovy bez měchu nelze!“ „Jen neběduj! – zas svého těší nevěsta holečka – Všecko pobéřem, já poradím jistotně ti dobře: Tvůj roditel posadit se rozumný může na kozlík, 177 Sám Zevs když bude říditřídit, spřež nezvrhneme nikde, Já do kočáru opět k perlíkům sednu samotná, Bedlivě tento abych stkvostný ostříhala náklad; Ty však upevníš měch provazem sobě hezky na záda A stoupneš za kočár. Taková zdali jest rada moudrá? –“ „O, dcero roztomilá dobrý je to od tebe nápad!“ Tak Kronion potěšen byv dí nevěstě milostné. Splesklý měch mrští široké si na záda Hefästos, Připnout Afrodita hřbetové mu peroutky pomáhá. Spěšně kovář za kočár vyšvihne se dvorně okřídlen, Se spanilou Zevs nevěstou též sedne na místo Své, a spěšně kočí veze zasnoubence k Olympu. 178 Zpěv třetí.
O, jak v Zevsovu jest na Olympu hlučno paláci! Švárná hospodyně zde točí se, běhá a poroučí: Čerstvě vysejpá do hlubokých mis mouku bělounkou, V pytli co poslala jí přemilá sousedka Deméter1). Íris2) těsto dělá brzy křehké z ní na koláčky, Přijde paní tlučeného na prach doň cukru naházet, Pak krmeným kachnám i husám krky dobře zakroutí, ——— 1) DeméterDeméter, u Římanů Ceres, bohyně ourody polní. 2) Íris, nejvěrnější služka a poselkyně Jovovy manželky. 179 Břitký nůž pěkným kuřatům do chřtánu zapíchne, A krocanům hlavy zas sekerou na špalku utíná. Rychle berou ze jejích to rukou Hory, Grácie, Nymfy1) A drůbeř pařenou škubají čistotně na prkně. Od nich hned zase pospíchá k své stoudvištoudvi do síně, Kam dala dříve zatím ryby, poslal jí co Poseidon,2) ——— 1) Hory, bohyně vzduchu a ostřihatelkyně nebes. Grácie, bohyně ušlechtilých mravů. Nymfy, bohyně vod, vrchů a palouků, proto také rozličná zase jména měly. Všecky tyto byly společnice Jovovy manželky. 2) PoseidonPoseidon, sloul u Římanů Neptun, byl bůh velikého moře a bratr Jova. 180 Ostrý nůž se opět v studené krvi těchto potápí. Héra velí. Zkušená je trhá hned Nymfa na díly. Ve svém háji také střelenou dala Artemis1) laňku, Této chopí se jiná a nožem s masa kůži oloupá. Hospodyně snáší rendlíky, pekáče a rožně, Hrnce a mísy také z misníků všecky vybírá: Rozdává od ní semotamsemotam, cokoliv kdo požádá. – Zástěrkou pak rozfukovat sama počne oharky, K ohni co postaveno v hrncích jest, všecko vaří se. Odtud zas pečených uložit jde na mísy koláčů; ——— 1) ArtemisArtemis, u Římanů Diana, bohyně hájin, Apollinova sestra. 181 Kdežto zatím si připravují na pekáče kuchařky: Hřbet jelení, krocany, drůbeř, sele, kejty, zajíce. Od nich též semotam míchá se omáčka vařečkou, Rozmanitou tak práci koná všady bedlivě služka. – Po straně teď věrné dí takto poselkyni Héra: „Ach děvo má, hodina přiblížila již se polední, Já tedy slušně nyní sama na stůl všecko uchystám; Hosty vidím k nám ze všech stran se blížiti s okna, Svadba také na horu zdali pak jede, běž se podívat.“ 182 Z vrat širokých Íris zlatokřídlá rychle vyběhne, Hospodyně špinavou zahodí zástěrku do kouta, Dlouhý stůl brzy jest od ní nádherně vylíčen. Sotva jenom že přestane pak se v šperky obláčet, Ještě okem zvědavým zří do hladkého zrcadla, Již zaklepá kdosi. Vyšňořená směle káže vejíti Héra. K ní s rodinou vchází hle Poseidon a Hádes.1) Hospodyně zdvořilá vítá hned Zevsovy bratry, Dcerky jejich spanilé i ženušky hubičkuje vroucně. ——— 1) Hádes aneb AídesAídes, u Římanů Pluto, byl Jovův bratr a bůh pekla. 183 Chvílku jenom štěbetá s nimi, již zase někdo se blíží: Sám Hermes vede rychlonohý mezi hosty Diónu. Zas proti této běží, líbá ji a ta slova řekne: „Tamto se poď posadit krásné nevěsty maminko, „SemnouSemnou dnes velké si se dočkala jistě radosti!“ Sotva že vychvalovat přítelkyni počne Hefästa, S Artemidou vchází upřímný brat zase Paion.1) Ještě se těmto klaníklaní, a v tom se na srdce mateřské ——— 1) Paion tolik co Hekatos. Viz poznamenání na začátku prvního zpěvu. 184 Ares1) uvrhne jejíjejí, Musy pak v tovaryšstvo hovorné Přijdou. Hejno po nich přivede přátelstva Deméter, Usmívá mezi ním se také na ni Pallas Athéne.2) Tísní teď protlačí se k Héře poselkyně Íris. „Vstříc – vece – slušno vyjít; nebo chrastí blízko kočár již!“ Rychle hodovníků se dolů hrne naproti tíseň, ——— 1) ÁresÁres, sloul u Římanů Mars, bůh rozkácené a divoké vojny, syn Jova a manželky jeho, tedy bratr Vulkána. 2) Pallas Athéne aneb Athenäa, bohyně dobře spořádaného boje, tu porodil Jupiter ze své hlavy. U Římanů sloula Minerva. 185 Před vraty sobě volí zástup stanoviště diváků. – Jak veze Zevs ženicha s nevěstou k svému paláci; Křik po všem se Olympu hrdel rozlehne radostný. Zařve kočí: „Odstoupněte! ať vjeti teď mohu do vrat, Netřeba odnášet vám stkvostný nábytek odtud; Snad zde kovadlinu, měch, perlíky nemáme vyházet?“ Praskna bičem vjede dál, za vozem zase hosti hrnou se. KolmuKolnu kočímu zatím juž na dvoře Hermes otevřel. Skládati s Afroditou hned počne kovadlinu Ares, Těm ze rukou statný popadá ji Poseidon a Hádes, Od vozu břímě to jim odlítne co pýrko lehounké. 186 Dlažbu drtí, zpět vystříknou až drobky na božstvo. Křídla Hefästovi pak hřbetové strejc sloupne Aídes, A mrštnou pravicí splesklý měch vkydne do kouta. Bylby kovář ubohý jistotně na zem byl upadnul, V náruč lásky plná chytila však mátě rozence. „Nechte raděj teď perlíků ležet a k stolu poďte. Vždyť snad nám nadělat tady nechcete modřin a boulí?“ Héra to zašvitoří. „Tedy Herme, ty kolnu uzavři!“ Tak Kronion doloživ nahoru své hosty uvádí. Roztomilá se synem svým matka do síně zaběhne, 187 Tam ruce ušpiněné věchtem jemu drhne i líce; Na stole připraveném by nepoškvrnil ubrusy bílébílé. Jak nevěstu lepou Ares nahoru chce uvádět, Zaškaredí umytý se kovář a ode střezu kulhá Naproti nim. Spanilou hned bratrovi vyrve milenku, A v tovaryšstvo bohů nesmrtných s ní se ubírá, První jim Kronion vedlé sebe místo vykáže, Pak si teprv přátelstvo kolem stolu veškero sedne. Znát každého nyní z hostů naučí se Hefästos. Předkládá synovi zdvořilá i nevěstě maminka. Íris jídla nosí oupravná, víno nalívá Zas Hermes; kdekoliv třeba, čistý tamť i talíř dá. 188 Nikdy ženich takových nepožíval ještě lahůdek, Všecko se doň teď jak do bezedné studně potápí. – Na zvedeného syna s potěchou zří Héra milostná, Onde a onde o něm šeptá též pochvalu Nymfa, Z dítěte Zevs i radost maje takto přede všemi řekne: „Hrozně že ublížil sem tobětobě, rozenče mi odpusť! Já z tovaryšstva bohů tebe bez všeho práva vyvrhnul, – Zbouřila utrobu mou ach tenkrát nevěra černá. Vyznávám se, že můj jsi, ručí za to tvé mi chování, Vždycky nyní očekávejočekávej, já že tě zastanu mocně!“ Usta rukou utřev sobě dí zas takto Hefästos: 189 „Na všelikou již rád zapomínám bídu i ouzkost; Ženku milou si mi dal, toť za vše je náhrada hojná. – Však co mi přisliboval si nyní, o to vroucně tě žádám. Jak si musím tobě postěžovatpostěžovat, poslechni pozorně: Již jsem nesmrtný okusiv tady nektaru1) slasti, Věř všakvšak, nesmrtnost že mukou by mi jen byla věčnou, Afroditu kdyby tajně cizí objímala náruč. – Zdá mi se, utrobu mou hryznout chtěl jakby jakýs červ, Otče! nedávno mě již popudil k hněvu můj bratr Ares! ——— 1) Nektar, nápoj bohů. 190 Povstana Zevs, krvavých válek bohu ta slova řekne: „Jestli vydán mi budeš touživ jen skutku po mrzkém, Styxa se dokládám svatě, mé i ty pomstě neujdeš!“ Sedne si Zevs. Zase takto kovář jme se před všemi říci: „Sítě musel sem byv jen klouček plést Nereídám, Často do nich tučné ryby sem v okeánu lovíval, Teď síť hustookou k lovení též upletu sobě; Z ní aby vyklouznout lapená mi nemohla rybička: Bratře pozor dej, ať tě také nezatáhnu do sítě!1) ——— 1) Naráží se na to, co Mythologie jako udalost vypravuje. 191 Někdy lovem kdybych ach takovým měl býti požehnán, Obětovalbych tak dvornou rybu Zevsovi jistě, K mébych síti ale dřív všecky Olympšťany sezval!“ – Přestane jak hovořithovořit, s pláčem jemu řekne ženuška: „Manželi! jak se takou myšlénkou může zanášet Tvá duše?! – Usta ti má věčnou ach slíbila věrnost, VíšVíš, tovaryšstvo bohů že dřív sem opouštěla ráda, K tobě potajmo dolů mne na Lemnos má noha nesla. Pomni, milost do tvé hnala že mne kovárny s Olympu! 192 MyslíšMyslíš, k tobétobě nyní juž má ustydla že láska? – Proč rmoutíš duši mou? – Ach proč neslušně počínáš Žehrat? – Proč – –“ K mlčení spanilá jí usta uzavrou Proudy slzí. Šátkem si bělounkým líce utírá Afrodita, s mužem Ares však znova počne se hádat. „Herme! suchou nalité okořeň nám víno nepenthou,1) Ať tady neslušná mezi božstvem přestane váda!“ Zevsova tak poručí manželka, a od něho vůle ——— 1) Nepentha byla jakási bylina. S vínem smíšena byvši, měla tu moc do sebe, že kdo takového vína okusil, na krátký čas zbaven byl všeho zármutku. Oddys. IV, 219 š. 193 Hned vyplní se její. Každý svou číši vyprázdní: Přestane hluk, víc sváru není, všady klid se navrátí, Všecko se usmívá jako nemluvňátko na matku, Když sladkou nakrmí je kaší a s ním si zahrává. Lépe nyní hostům veselým než dříve pečeňka Chutná, z koflíků do krků teče rychleji nektar. V rozmaru aj tu chopí Evterpa1) se píšťaly tenké, Z ní zvuky kouzedlné se vinou jí líbě tekoucím Proudem. Strun hebkých se i Paion počne dotýkat: ——— 1) EvterpaEvterpa, jedna z Mus, bohyně hudby. 194 Déle sedět již možno není ani u stolu hostům, Srdce se rozveselí každého Olympšťana hudbou Plutonova; Tuť pokyne Kronion prstem: z prostředka se vezme Stůl dlouhý, a s číšemi na stranu dá se do kouta. Poskakujíc hned Terpsichora1) v kolo hosty uvádí: S Zevsem Héra točí se lepá, a Hefästovi ženku Dá spanilou Musa. S Amfitritou2) zas skáče Poseidon, Hádes s Persefonou3); Ares však přijme Athénu. ——— 1) TerpsichoraTerpsichora, též jedna z devatera Mus. 2) Amfitrita byla Neptunova manželka. 3) Persefone aneb PersefoneiaPersefoneia, PlutovovaPlutonova manželka, u Římanů sloula Proserpina. 195 Vína milovný též Bakchos1) svou číši opustí Na stole ozdobeném, k plesu jest jemu dána Deméter: Lovkyni božskou pak ze rukou Musy dostane Hermes. Podlahy Hor se a Nymf vnadných noha sotva dotýká, Státi nezůstane též mezi božstvem Grácie žádná. Dosti se jak veselý unaví zbor, hudba utichne. ——— 1) BakchosBakchos, bůh opilců, syn Jova s lidskou matkou zplozený. Semele, mátě jeho, byvši od žehravé Junony navedena, žádalažádala, aby se jí Jupiter ve své velebnosti okázal; to ale jí smrt způsobilo; nebo hned shořela. Jenom Bakcha, co nedochůdče zachoval Jupiter vzav ho s sebou na Olymp. 196 Všecko mlčí. – Promluví Kronion tedy ke zboru přátel: „VratnoVratno, vidímvidím, každému domů že je již třeba jíti, Nechciť vás zdržovat, v pokoji jděte odpočinout si; Tobě Hefäste milý s ženkou ale naproti dávám Byt. Ku pohodlí v něm co jeje, za věno vezmi rozenče; Zřídit však ve paláci musíš mém sám si kovárnu!“ Řekne, a rozchází se domů hned božstvo porůznu. S Afroditou, kam Zevs poručil – též vklouzne Hefästos. – 197 Patrnější chyby tisku.
(První počet znamená stránku, druhý řádek.)
20. 1. zhoř. aequa čti aequo. 36. 3. zdol. jest, tomu nelze – již, tomu nelzelo – 39. 4. zhoř. tedy – teď i – 43. – po čtvrtém řádku přidej: A pachole své mínění, – 68. 4. zhoř. vdychá – vzdychá. 68. 1. zdol. předc – předce. 82. 11. zhoř. přijmu – přijmi. 93. 5. zdol. stát – státi. 118. 13. zhoř. vybuzuje – vyluzuje. 173. 1. zdol. deho – jeho –
E: av; 2004 [198]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterlová z Wildenbrunnu, Josefa
(Tiskem Josefy Fetterlové z Wildenbrunu.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 198

Věnování: Foyt, Josef
(Důstojnému Pánu, Panu Josefovi Foytovi, kanovníku cís. král. kaple Všech Svatých na hradě Pražském, arcibiskupskému Notáři, Tajemníku vikariátu Slánského a Děkanu Tachlovskému, duchovnímu spolubratru a laskavému příteli svému na důkaz lásky a oddanosti obětuje spisovatel.)