U hrobu otce mého.

František Alexandr Rokos

U hrobu otce mého.
Zbytky drahé tato přikrývá tedy zem posvátná? Zde slzy hořké sem druhdy co dítě cedil? Ach nastojtenastojte, musel sem lkát a žalostně naříkat, Vzaltě nelítostný časně mi otce osud! Znám dle jména jenom byl tento mi název, O tenkrát neznal sem cenu ještě pravou, Na světě tom přemilý roditel čím dítěti bývá; Spatřiv matku slzetslzet, lkal sem i truchlivě já, Než, brzo sem poznalpoznal, slzy mé že netekly nadarmo, Scházel dobrotivý hned mi tu průvoditel. Více mi ach takové co otec rady nikdo nedával, Dítěte potřebná pryč byla podpora již! 35 O jak k tobě se já častokrát otče ubíral, Však ku žalosti jenom, zem kryla tě studená. – V utrobu mou bodená znova tu vždy krvácela rána, Rád tvůj hrob zelený sem předce navštěvoval. SemSem, nastojtenastojte, chodit nebylo však dlouho mi přáno: „Pryč – doslechnu – musíš teď synu ubrati se!“ „Odtuď jíti že mám, pochován v zemi můj kde je poklad? „AchAch nikoliv, mne nyní ať k tomu nikdo nemá!“ Než co usouzeno jest, tomu nelzejiž, tomu nelzelo víc mi ujíti: „Aspoň postesknout půjdu si k rovci!“ volám. Sem hluboko vzdychaje mrtvých spěji ku příbytkům, 36 Spíš tvrdě co dle jinýchjiných, tvůj se uvrhnu na rov: „Otče milý! – žaluji – proč tak si mě časně opustil? „BýtiBýti nemá ani teď přáno mi dlít u tebe! „K toběK tobě nyní syn tvůj tedy již se naposledy ubral, „CoCo? – Snadbych tvůj hrob spatřiti nikdy neměl? Snad vděčných zde slzí nemělbych více vylívat? O své dítě raděj k sobě si vezmi také!“ Ta slova z ust se vyprejštila mých v zármutku žalostném, Již lkát přestanu, bol cítilo srdce jenom: Aj tu najednou slast cítím v sobě útěchodárnou, A proniká ucho mémé, zdá mi sese, šept spanilý: „O nekvěl smrtníče! co Bůh chtělchtěl, tak stalo jen se, Tenť do stánku nebes k sobě milého volalvolal. 37 Tobě není, což k prospěchu jest, nahlížeti možno, Což je ti dobré, zlymzlým zdá se ti býti jenom! Spěj vykonat svatě, což se prvé ukládalo tobě, Člověče, vězvěz, taková vůle je Hospodina!“ Zhůru chopím se, potok slz sobě utíraje, řeknu: „Sem, k čemu měl mne Seraf, všecko hotov vykonat! – Či tvůj oslavený duch mě snad ještě ovívá? Vůli se tvé podrobit sem hotov otče milý! LkatLkát tedy a bědovat již přestanu místě na tomto; Však mi památkou hrob zůstane tvůj vždy milou. Sem kdykoliv mi jenom bude se přiblížiti přáno, Lkáním nechci tě já otče urážeti víc. 38 Se vším sem spokojen jižjiž, nechť mne tu cožkoli potká, Vděčně popel tvůj syn žehnat i jinde bude!“ – Nekvílím tedy víc přemilý tvém otče na rovci; Což sliboval ti jinoch, věrně plní tedyteď i muž. – 39

Básně v knize Básně: