Poupátko.

František Alexandr Rokos

Poupátko.
Často chodíval Rád zelených sem Druhdy do hájů, Bloudě po kopcích Z píšťaly tenké Sem zvuky kouzlil. Písně radostné Znívaly z ust mýchmých, Kamkoli jen mě Má noha nesla. Jak zelenal se Háj znova jednou, Aj tu pobloudiv Do spanilého Ouvalu přijdu: Kol se ohlížím, Jak na paloucích 133 Příroda ladná Hojně darů svých RozsilaRozsila, patřím. Aj tu uzírám, An skrytě rostlo Poupě hezounké V stínu keříčka. Pro mne na louce kvítky peřesté Hned vnady žádné Neměly více; Mě k sobě táhlo Poupě milounké. – V háji umlkly Mé všady písně; Přímo chodíval Sem v tato místa, Kdežto nyjící Srdce radosti Mívalo čisté. 134 Nikdy nedotknul Poupěte já se, Často vidíval Sem jeho krásu; Mé oko naň vždy Patřilo rádo. – Když ku radosti Rozvilo pak se Poupě plňounké, Svou spanilostí Kvítky zahanbíc Všecky na louce: Aj tu utrhla Kvítko mi krásné Zlá ruka jednou, Preč je zanesla. – Více neroste V ouvalu poupě Pro mne nižádné; 135 Již nechodívám Více do hájů, Když nezabloudímnezabloudím, Již nenaleznu Kvítko milostné: Však mi je nikdo Teď neutrhne Víc ku žalosti!!“žalosti!! 136