Poupátko.
Často chodíval
Rád zelených sem
Druhdy do hájů,
Bloudě po kopcích
Z píšťaly tenké
Sem zvuky kouzlil.
Písně radostné
Znívaly z ust mýchmých,
Kamkoli jen mě
Má noha nesla.
Jak zelenal se
Háj znova jednou,
Aj tu pobloudiv
Do spanilého
Ouvalu přijdu:
Kol se ohlížím,
Jak na paloucích
133
Příroda ladná
Hojně darů svých
RozsilaRozsila, patřím.
Aj tu uzírám,
An skrytě rostlo
Poupě hezounké
V stínu keříčka.
Pro mne na louce
kvítky peřesté
Hned vnady žádné
Neměly více;
Mě k sobě táhlo
Poupě milounké. –
V háji umlkly
Mé všady písně;
Přímo chodíval
Sem v tato místa,
Kdežto nyjící
Srdce radosti
Mívalo čisté.
134
Nikdy nedotknul
Poupěte já se,
Často vidíval
Sem jeho krásu;
Mé oko naň vždy
Patřilo rádo. –
Když ku radosti
Rozvilo pak se
Poupě plňounké,
Svou spanilostí
Kvítky zahanbíc
Všecky na louce:
Aj tu utrhla
Kvítko mi krásné
Zlá ruka jednou,
Preč je zanesla. –
Více neroste
V ouvalu poupě
Pro mne nižádné;
135
Již nechodívám
Více do hájů,
Když nezabloudímnezabloudím,
Již nenaleznu
Kvítko milostné:
Však mi je nikdo
Teď neutrhne
Víc ku žalosti!!“žalosti!!
136