Elegie.

František Alexandr Rokos

Elegie.
I. I.
Ven z hlučného jenom toužívala města horoucně Má duše, přeblaženou ach nadějí se kojíckojíc, Někde jedenkrát že v nízkých klidu dojde chaloupkách! Než – všady trpěti jen zdá se mi souzeno být. Příteli aspoň tam bylo postesknouti mi volno, Ouzkost někdy jaká srdceli sevřela mé; Teď daleko vzdálen byv věrných od zboru přátel, Všecku bolest i žalost v sobě musím tajiti. Dlouholi na světě tom mám ve tmách kráčeti ještě? Jasná rozsvitnout zář se mi nikdy nemá? Ach těžkou uložil si mi pout Pane v úvalu tomto, Všem předce trpkostem volně se podrobuji! 25 Tyť potěchou Světovládce jenom mou zůstati máš vždy; Svět nikoliv mi nedá útěchy náležité, Však vyprší hodina předc někdy tu má poslední, V končinu klidnější můj kde se duch vynese: Přestanu pak trpět, lkát hořce a sobě naříkat, Až bude můj kdesi prach krýti rovec zelený!
26
II. II.
O, vlast překrásnou hvězd nad myriádami máme! Snažně po ní touží, ztrátu milých zakusil, A všelikých strastí ve plné kdož míře zakouší. Až doplní se tu čas, tam se potom vynesem, Tamť promění se bolest všeliká ve radosti nebeské, Dítkám Bůh co otec kdež se okáže milým. Ach spatříme se zas v krásnější končině někdy, Až z oka proud hořkých nám se slzí vyroní; Tamto budem spojení co bratří na věky pevně. O, myšlénko! tebou jak se kojí duše má, Když bloudím a milých připomínám hořce si přátel, Jenž se vytrhli z mé náruči na světě tom. Proměněným zase někdy okem vás přátelé uzřímuzřím, Kdež smrt více nemůž na věky loučiti nás!
27
III. III.
Stálejší štěstí očekává zemšťany někdy V stáncích přeblažených, pospolu kamž putujem; Než k nim stezka trním se hadí ach v ouvalu tomto! Trpké neštěstí když zde radosti kazí, Když naše po klidu toužívá již srdce nadarmo: Lepší někdy život, pak naše útěcha jest. Tímto i já se nyní potěšit tady nepřestávám, An strašná spanilé kvítky mi bouře drtí. O, upokoj se nyní duše má jen strasti ve víru; Neb tobě krásnější někdy i vykvete máj!
28
IV. IV.
Když studený větřík chvěje věrných přes hroby přátel, Neb loži na smrtném druh se bolestně vine, A slova nám přemilá slabě ještě naposledy šepce: Ach tenkráte cedí nám z oka tok se slzí. Nelze pravé nikoliv kdy svět nám útěchy dáti, Tétoli tam dojdem, zhůru hledíme okem, O, prchavé štěstí zemské jak jest tu, vidíme, A blaženost že jenom tam bude věčně trvat; Neb když proudy slzí vylitých dole,dole tamto povyschnou, Jenž nenadarmo tekou s líce dolů člověku, Známo teprv bude námnám, nehody proč stíhaly nás zde: „Všecko pro nás bylo jen, řekneme, dobrodiní!“
29
V. V.
Ačkoli člověkové milovat se mohou tady vroucně, Sotva milého jenom přítele srdce volí; Od něho již do jiných se krajin buď tento ubírá, Do chladného opět buď hrobu klesne jiný. Tím poučí nás Bůh, odtud nám přítele vezma.vezma, Že blaženost zemská dlouho nemůž trvati. Přátelství nejenom pro život ten nám bylo dáno; V lepších se krajinách na věky pak zachová, V ouvalu tomto jaké snad krátký vzniklo na čas jen, Nésti bude sladké tamto teprv ovoce. Řekneme jistě, opět nad hvězdami až se naleznem: „Pospolitá v nebesích vlast je lidí toliko!“ 30 Po krajinách těch jak duše má ach často zaúpí, Kde s růžných tváří květ spanilý neprchá. Však brzy léta budou zkušování skončenaskončena, myslím, O, tedy útěchy pln: „Tam naše vlast je,“ volám!
31
VI. VI.
Až života kvítek tady mého klesne uvadnuv, Ejhle dolů anjel slítna kořen zachová, Kdežto pučí pro krátký čas z něho v úvalu tomto; V louky Edenské jej slúha Boží přenese. Ach vypučí kvítek spanilejší tam z něho, doufám, Než bouř záhubivá mocně tu rozdrtila. Někdyli pak poutník i k mému se rovci ubéře, Na světě býval jsem vezdy jemužto milý, A sbírat bude na hrobě mém kvítečky do věnce, Již z prachu rostoucí kvítky porůznu libé, Ba z prachu – co v něm má duše bývala zastřena někdy: V čistějším ona již stkvíti se rouše bude!
32