Toť jaro chudých jest, těch, které sklála bída,
již hynou v ústraní jak v suchopáru tráva,
jichž jména, osudy duch lidstva nevyzvídá,
jimž ohlodanou kost jen do kolíbky dává.
Po tuctech neznámých sem trupů naházeno,
a přece v každém plál dřív také oheň vlastní,
hlad jeho chůvou byl a všednost jeho věno,
ó Kriste, tisíce co kolem byli šťastni!
Teď v šachtu ustlala jim ruka zaplacená...
Zda konec důstojný to role člověka
hnít jako padlá zvěř tu bez nápisu, jména,
on, z jehož hrudi dál žár božství přetéká?!
Toť fraška ohavná, jíž dáno jméno „žití“.
Jen jeden ohromný se v slunci hrob tu šeří
jak plachta šedivá, jíž chudina chce krýti
své rány, nahotu u palácových dveří.
Zříš kde tu jeden květ? Dva mladinké tam dlely,
jich tílka spálil mráz, jich barvy hlad a zima.
Dvě děti nešťastné to hledaly den celý,
kde asi místo jest, kde jejich otec dřímá...
A já jsem slyšel hlas, jak stoupal z šachet vzhůru,
kde božství boháčů se halí v dýmy vonné,
kde zlatá kupole ční hrdě do azuru
a mramor oltářů kde v sněhu krajek tone.
„Již z hrobu temnoty, jež kol mne obepíná,
má píseň k tobě zní – zda slyšíš ji v své dáli?
Já dnes se probudil, v má prsa děs se vtíná –
ó budiž veleben, ty běd a zmaru králi!
Leč chceš-li jedenkrát přec dát sluch mému stonu,
slyš, co ti pravím dnes, já, pánu svému červ!
Chci protest podati teď ode tvého trónu,
neb chvěje křivdou se můj každý vlas i nerv.
Ó pověz, zdali jsi? Já učil jsem se věřit,
já rval se s pochybou, svým zbrojen odříkáním,
svůj osud viděl jsem se temnem zkázy šeřit,
však řek’ jsem jen: On spí, leč procitne mým lkáním.
Já v divém zoufání tě nad svou hlavou hledal,
já ruce vypínal, bych byl ti, Pane, blíž.
Proč z jasných oblaků jsi své mi ruky nedal?
A mohl spasiti’s mne tehda – ty to víš!
Ty’s mohl otevřít svou bohatou mi ruku
a nasytit mne tak, jak sytíš v poli zvěř.
Ty’s zavřel oči své, bys nezřel moji muku,
ty’s zavřel uši své, já viděl to, ó věř!
Neb tobě lhostejno, zda budu žít či mříti,
ty’s vztyčil mezi nás své pýchy chmurnou věž –
a přece cítila má duše vše, co cítí
i duše šťastnějších, jsouc nesmrtelna též.
Teď svaté nohy tvé můj vzlyk víc nepokálí,
ret žalu vypil již mou paměť v dlouhých tmách –
mne horší mého jen mých dětí osud pálí,
ó pro ně v zoufalství teď svíjí se můj prach!“
Tak hloubný, smutný vzdech se z šachet k nebi nese,
to jarní zpěv je těch, kdož hnijí v chmurném dolu.
Pták nechá písně své, květ úzkostí se třese,
a slunce zachází tam ve hrůze a bolu.
Ty ruce mladistvé s životem rvou v dálce
a není, kdo by sem šel vhodit kytici.
Jeť jaro útokem jen novým v chudých válce,
a krutým výsměchem zvěst vesny zářící.
Jdu kolem šachet těch, tam spí, kdo umřel hlady,
a věčná zima v hruď mi vane z oněch cest.
Jdu, myslím, v přírodě jak málo krásy, vnady,
a lásky pramálo jak v lidských srdcích jest!