Duše přírody.
Jar Vrchlickému.
I.
Ty žehnaná i proklínaná ženo,
zda lásku k nám, či záští cítíš v duši?
Zda slepa jsi v té prázdné kosmu hluši,
chceš zdar nám dát či zkázu v žití věno?
Co míti chcem, je tobě uloupeno,
a přec, že vidíš, člověk s chvěním tuší,
ty nevzpíráš se, zákon tvůj kdy ruší
a v rys tvůj drze píše svoje jméno.
Zda vychováváš, učíš lidské plémě,
a okazuješ pravdu mu, své řády,
by podle nich se dále šlechtil jemně?
Či nedbáš jeho, roba svojí vlády,
a klidně jednou ruka tvoje smělá
jej uchopí a sevře, zdrtí zcela?
108
II.
A přece věřím, v tobě také žije
zář věčná, kterou duší v sobě zovem.
A v přeměn řadě, mžiku každém novém
je nekonečná, stálá harmonie.
Co vrátký mozek v myšlénku svou kryje,
jest chvíle, část, jež pojmem značí, slovem,
však duši tvou v tom pásmu oblakovém
tu nepojme – v svou kukli nezavije.
Víc srdcem ji než rozumem svým tuší,
svou vrátkou v její věčnou noří vůli
a pojem boha za tu klade duši.
I věří v něho, jehož ty jsi dílem,
i lidský duch, jenž potom rozplynulý
mít bude boha hrobem svým a cílem.
109