STRABA.
Tam kde v lese na vysoké skále
Smutné stříbrozvuky pěji stále,
Před časy stál převysoký hrad,
Na němž bydlel rytíř Milorad.
Miloval on slečnu Bělolinu,
Často býval u ní na Milínu,
Často jej skrz černý, hustý les
Vraný oř tam ku milence nes.
Bělolina, co bohyně Lada
Sličná, oblíbila Milorada.
Dívce každý líbý, sladký sen
Představoval Milorada jen.
K blankytu když líbé ptactva plesy
Zdvíhaly se a skrz černé lesy
Větříček když jemný z rána vál,
Rytíř se již ku Milínu bral.
Jednoho když času v tmavé noci
Vichr bouřil se svou valnou mocí,
Zdaleka pak silný zuře hrom
Odrážel se tam o skály lom:
Rytíř právě jeda s honby domů
Přicválá až tam ke skály lomu,
Poslouchá – „Ha, co to? nyní zas,
Nezní to tam potřebného hlas?“
93
Znova cválá oř tam silným krokem,
Již u skály jede za potokem,
Jeho běh jestiť co ptáka let –
Hle, proč rytíř tak co stěna zbled?
Stará žena tam pod skalou sedí,
Do jakéhos kotle temně hledí,
Vstanouc pak: „Rytíři,“ zvolá, „stůj!
Ještě této noci budeš můj.“
Obrátě pak koně spěšně cválá
Rytíř tam, kde nejvyšší jest skála;
Přijede až tam, kde skály lom,
S něhož jej i s koněm srazí hrom.
Z hluboka jest hrůzné slyšet hlasy:
„Milenka si s hlavy rve teď vlasy,
nikdy rytíř nemůž’ býti tvůj,
Neb já Straba, a rytíř jest můj.“
Druhého pak dne když časně z rána
Na hradě se otevřela brána,
Tu spatří milenka mužů šest
Mrtvého rytíře k hradu nést.
Od toho hned času víc a více
Vždy milenky vpadlé blednou líce,
Když pak kvítí všecko vadlo již,
Sejme smrt s ní té bolesti tíž.
Tu uvíjej’ dívky z kvítí věnce,
Okrášlejí rakev též milence;
Na marách jež leží v černý šat
Dívka oblečená, zdá se spát.
94
Dobrou noc ti, dívko, dívko zlatá,
Tichost tamo kde panuje svatá,
Budeš dlouho, dlouho sladce spát,
Až tě k soudu bude trouba zvát.
Tu z Milína při trub smutném zvuku
A při shromážděných lidí hluku
Dívku bledou v rakvi vidět jest
Od mládenců dolů k skále nést.
95