VORLÍK.
Nade hvozdem tmavým hustým
Jasoň stojí zlatovlasý,
A v tom hvozdu v tmavém černém,
Stojí skála mechem krytá,
A tam kde skála nejvyšší,
Skály tvrdší stojí Hraboň,
Zhoubce krajiny vůkolní,
Na vše zírá smuten strany.
Pod skalou řeka silně lká
Až rozléhá se les kolem;
Na skále lká Hraboň mocný,
Až rozléhá se les kolem;
Silným volá hlasem přes les:
„Vrať spět se dítě rozmilé!“
Nade hvozdem tmavým hustým,
Stříbroleskná stojí Luna;
Lká on na skále nejvyšší,
Přes les silným volá hlasem:
„Vrať spět se dítě, vrať se spět!“
Darmo však darmo on volá.
Rozsílá v kraje vůkolní
Pacholků svých mnohé zbory;
Sám pak hvozdem tmavým hustým
Ztraceného hledá syna.
V Luny darmo hledá světlu;
Až jitro vzejde nad lesem,
Slyší na skále na příkré
Temný pláč svého dítěte.
104
Rychle skálu zleze příkrou,
A hle dítě vidí milé;
V hnízdě orla leží tíše,
Kolem orlů mladých sedum.
Lovecké hned hlasem trouby
Pacholků svých svolá zbory;
Založí zde přepevný hrad,
Vorlík do dneška nazvaný.
105