IVAN.
Z jitra jasné vzhůru vzešlo slunce,
S sluncem jasným hostů přišlo množství
Na tejn slavný knížete Jarvora.
Havranů co hejno nade hvozdem
Za šedého večera se vznáší,
K blízkému ztuď spěchaje bojišti,
Že se mrak zdá zakrývati blankyt:
Tak i hostů mnohočetné zbory –
Ztuď, kde vstává i kde lehá slunce,
K Jarvorovému se tejnu blíží.
Aj! tu hlučno v knížecím jest tejně;
Dlouhou síní harfy znějí duté,
Pěvci k harfě písně pějí zvučné.
Na vysokém trůně Jarvor sedí,
Sivý orel na vysoké skále;
Podle něho krásná choť Bělína.
Jako měsíc z modra kol na stráni
V ouplňku kdy vzejde na večerním nebi,
Tak i ona na vše množství hledí.
Vše se klaní kráse zde i moci.
Založené ruce, o sloup podepřený
Na konec té síně stojí Ivan;
Mladý Ivan kněžic to Charvátský.
Okem plameným ke trůnu patří,
Bolest jakás, nikdy necítěná,
Bolně jemu ňádra mladá svírá.
Milost jest to ku kněžně Bělíně.
A tak stojí a ke trůnu patří,
Až zavznějí zvuky rohů hlasných,
Zovouc v dvůr ku hře a potýkání.
106