NA HROBĚ SESTŘINNÝM.
Nad hroby tíše peruť rozprostřela noc tmavočernou,
V klínu jejich hlubokém mír a tichosť panuje.
Pohřiženi v sladkém snu kolem spí bratři pokojně;
V sen zde klesne chodec svou tady pouť dokoná,
Spí ve tichu hlubokém očekávaje jitra zlatého
Teď prsa již žádná více netiskne bolesť.
Tak ty i sestro nyní v chladném spíš lůžku pokojně,
Zem tě co matka milá v náruči pevně drží.
Větříkem třeseni stromové na hrob ti sypou květ;
V věnci se růže vinou křížku malého kolem,
V ozdobu hrob nímiž ti bratrská přikryla láska,
Jenž se kolem v krásném teď květu červenají;
Mutné si v křovině blízké pěje písně slavíček;
Vůkolních růvků sladce voní květiny;
Ty však vůni jejich líbou již více necítíš,
Více slavíka ni hlas již tebe neprobudí;
Zdá se že bouře litá tě zchvátila záhubě věčné,
Již jako poupě malé od keře oddělila,
By v život ach nikdy z hrobu již jsi nepovstala více:
109
Však ne nadarmo hledí na hroby záře ranní;
Nad hroby slunce zlaté též vzejde snad v čase brzkém,
Jejž, co hvězda raní, zvěstuje písma slovo.
Pak svůj byt chladný v dne nového světle opustíš,
Kde plyne, vejdeš v stán, zdroj blaha nepřebraný.
110