SVATÝ IVAN.
Vysoká kde hrdě skála
Ve hvězdnatou strmí říš,
Jejíž vrchol mechovitý
Na svém hřbetě nese kříž,
Jenž vyhlídá z tmavé houšti:
Bydlí svatý Ivan v poušti.
Šedesátkrát již se vrátil
Blahorodný k zemi máj,
Přikryl luka pestrým kvítím,
Listem novým šatil háj;
Co, kde svaté ticho sídlí,
Ivan svatý v poušti bydlí.
Lůžkem byl mu tvrdý kámen,
Každodenní Bohu daň
Na němž v modlitbě odváděl;
Jeho přítel byla laň;
Líce jeho touhou bledé
Kolem kryly fousy šedé.
Nade mrtvotichým hájem
Bledý měsíček když stál,
Na skálu a hvozdy husté
Stříbro svoje vylýval,
Slyšel Ivan v sladkém snění
Serafínů zboropění.
A hle, otevře se nebe,
Zlatá z něj se prýští zář,
Na Ivana jasně svítí,
111
Růženě mu barví tvář.
On procitna, oči zvedne,
Anjela dle lůžka zhledne,
Který takto k němu mluví:
„Šedesát jest již to let,
Co přebýváš v poušti této,
Opustils co mrzký svět;
K odměně v večerní době
Povolá Bůh dnes tě k sobě.“
Domluvil a v letu rychlém
Vzhůru k nebi [zpět] se vznes’;
Otevřelo zas se nebe,
Radostný zas zavzněl ples;
Jasná zář kol hvozdy zlatí,
Až se Anjel v dálce ztratí,
Opět svaté ticho všude,
Tmavá noc v oudolí dlí,
Na skále však křížek již se
V ranní záři jasně stkví;
Ivan z lůžka se tu zdvíhne,
Na skálu ku kříži tíhne.
A tam trvá na modlení,
V rozjímání tráví den;
Očekává v chladnou náruč
Až jej pojme dlouhý sen. –
Blíž a blíže k svému cíli
Již se zlaté slunce chýlí.
Ohnivé co moře plane
Obloha, a poslední
112
Papršlek sesílá slunce,
Na Ivana ještě zří,
Který od modlení vstává,
Zemi české požehnává.
A pak sklesne, s sluncem zajde;
Jako názvuk poslední
Zvonku nad lesem umírá,
U večer kdy s vížky zní,
Jak kdy v bledém světle Lůny
Doznívají harfy strůny;
Sklesne mezi pestré kvítky,
Které z mechu hlavu svou
Vzhůru kolem hlavy jeho,
Vzhůru kolem nohy pnou;
Větřík hrá kadeří šedou,
Líbá jeho ruku bledou.
113