SYN MLYNÁŘŮV.
U Vltavy, tam mezi vrbami
Pod skalinou malý mlýnec leží;
Hučí divá řeka pod kolami,
S jekotem jenž kolem skály běží;
Smutně zní té řeky hluk,
Jako lesních rohů zvuk.
Nad zroseným, mrtvotichým hájem
Stojí měsíc s zesinalou tváří;
Mdle se lesknou jedle v jeho záři,
Pookřílé nově vzešlým májem;
Smutně vichr lesem zní,
Jako píseň pohřební.
Tam nad lesem visí mlhy šedé,
Jako truchloroušky v mrtvých kobce;
S ními tihnou stíny šerobledé,
Hvězdy tuhnou co světlušky v hrobce;
Kol panuje těžký sen.
Syn mlynářův, spí i ten?
O ten nespí! Mílka jeho dřímá,
Tíše, tíše dřímá v rakvi černé;
Lůžko ouzké tisové objímá,
Mrtvol chladný dívčiny nevěrné;
Sklesla noc, jí zašel den,
Dlouhý, dlouhý spí teď sen.
Syn mlynářův přede mlejnem sedí,
Při řece kde se kol skály vine;
Skrze slzy na měsíček hledí,
122
Ouplný jenž hustou mlhou plyne.
Smutně zní té řeky hluk,
Jako lesních rohů zvuk.
Z šedé mlhy měsíček vystoupá,
Teď po dráze jasnobledé plyne;
Hle lodička po vlnách se houpá,
Proudné víry bez ourazu mine;
Černá rakev strmí z ní,
V níž sen dlouhý Mílka spí.
Syn mlynářův s Mílkou k hrobu jede
Po vodě, v níž Lůna lesk svůj hází;
K hrobu ji jen v noci šerobledé,
Lůny svit při pohřbu doprovází;
Vlnky jasné plynou s ní,
Šepcí píseň pohřební.
Mlynář přede mlejnem smuten sedí,
Ozářený světlem Lůny jasné;
Skrze slzy na měsíček hledí; – –
Až, kdy z jitra Lůny světlo shasne,
Temná vlna hlasně zní,
Syn že s Mílkou v řece spí.
123