TĚŽKOMYSLNOST.
Buďte zdrávy vlasti modré hory!
Vltavo buď zdráva v stínech svých!
Ty dědino, jejiž temné bory
Hučeli v můj dětský pláč i smích! –
V smích můj pravím? – Ten kdy uslyšeli? –
Vesele můj zřídka planul zrak! –
Jinošství však kdy mne brány zřely
Ach tu jal mne na vždy želů mrak!
Časně jsi mi zpustl snů mých ráji
Pouhý mládci zustaviv jen svět!!
Jednou lze jen věnce víti v máji,
Jednou plane, pak již nikdy, květ.
To jest, co mi o žití se snilo? –
To sliboval dětinský můj věk? –
Po tém oko touhy slze lilo? –
Krásná víro! Tys jediný vděk! –
A proč teskním? – že nevzešlo kvítí,
Jaké čárný předvodil mi sen? –
Jaké ve snách zkvětlo živobýtí,
To jestoty neuhlídá den! –
„Otři zraky!“ vešken lid mi praví,
„Vidíš hroby? – Mníš že mrtví spí
„Beze snů? – Ne! – Jiný svět je baví,
„Znovu oni jitro svoje sní!“
Tíší mrtví? – ! – Ty že z novu žijí? –
Z novu žijí? – – Vlastní vůli svou? –
Či nuceně žíly jejich bijí? –
142
Proti vůli v nové sny zas jdou? – –
Za hroby mám z novu mladost sníti? –
Aby z novu její prchl stín? –
O by mohl na vždy hrob mě krýti! –
Věčné nic! v tvůj já se vrhu klín.
143