DOBROU NOC!
Dobrou noc, o lásko! zlatá číše,
Naplněná smrtonosnou slastí!
Tvoje krásná, klamuplná říše
Nebude již nikdy mojí vlastí!
Miloval jsem na noc vzešlé světy –
Jasné světy z jitra doplanuly.
Miloval jsem z jara krásné květy –
Bujné větry pryč je zavanuly.
A tak vše, co radosti mi neslo,
Láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!
Ještě jednou v mladosti mé kraje
Zpět mě vedlo mdlého slunce zlaté;
V snů mých říši, ony stíny svaté,
Kde jsem bloudil, jako dítko hraje.
Mrtvo kolem – pustota jen pouhá.
„Vše mladosti mé uvadlo kvítí?“
„„Bez slunce květ nemá zniku, žití;
Slunce zašlo a noc byla dlouhá!““
Pláči hořce. „Proč, o slunce jasné!
An tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
Již tvá záře zase mi zahasne?!“
„„Hasne! hasne!““ ohlas odpovídá;
A již tma se kolem rozprostřela.
Chtěl jsem kvítí – noc jen slzy měla.
Teď jsem tichý; harfa bezestrunná
Zavěšena v kobce otců přešlých;
Tichý, jak v zásvitu světů vzešlých
Nade hroby noc je stříbrolunná.
151
Však co chová harfa v spustlém klínu?
Kdo mi tajné její žely poví? –
Kdo vyřekne a kdo ustanoví,
Co noc tichá v bledém tají stínu?
Větřík zdychne v harfy lůno duté,
A ta, ač již struny žádné nemá,
Zalká zvuky nezapomenuté!
Vzplanou noci zraky žalonosné,
Šírou zemi kryje slza němá!! –
Či ne slza? – snad jen kapky rosné!
152