KRÁLOVIČ.
„Dlouholi krýti, temná noc,
Perutí černou budeš zem?
Zem, která sluje vlastí mou,
Však vlastí mou ach není! – není! –
Zde vzejde slunce – chladné jest; –
Vyvstane kvítí – svadlý květ; –
Zazní-li hlas, tu hlaholem
Uráží cizím ucho mé! – –.
Kdež zem, která mi otčinou? – –
Tam za tmavými horami
Rudí se v jitru obloha;
Tam odtud libé hlasy zní,
Co přes hvozd rohů lesních zvuk.
Zda věčný hvězd to souzvuk jest –
Či otčiny mé hlas to zní?
O jistě, jistě tam má vlast!
Však tmavá noc v ni stezku kryje.“ –
Tak temnou nocí s větrem lká
Na pusté skále královič;
Však ne té země královič,
V níž bydlí: v dálce jeho vlast
Neznámá jemu, neznámý
V ní kraluje otec prý jeho –
Syn nezná ho, ba nezná sebe sám! –
Čím víc se za horami dní,
Tím více roste touha jeho;
A z dálky jakby rohu zvuk
Jej přes hvozdy zval v dalekost,
154
Tak jej to mocí pudí v před,
Kde tuší, vlast že jeho jest.
Již spěchá rychlým krokem tam;
Však nezná stezky před sebou,
Nad šírou zemí černá noc
Bezhvězdé roucho rozestřela.
On bloudí v levo, bloudí v pravo,
A hledí v před a patří v zad,
Noc kolem – kolkol temnota!
Zalká pláčem holubiným,
Úpí hlasem vlašťovice,
Toužně hledí v černé nebe,
Prosba jeho zhůru zní;
Žádost jeho vyslyšena,
Za horami víc se dní;
Ajta nové v jitřním zlatě
Vzejde slunce na Golgatě!!!
155