UMÍRAJÍCÍ.
Krásné slunce, zlatě zacházíš,
Skvěle pouť denní svou dokonáváš,
Poslední blesky kol kolem házíš,
Zeleným luhům „dobrou noc!“ dáváš.
Stromy a květy v tvé záři se skvějí,
Háje a louky v tvém dechu se chvějí.
Nuž, dobrou noc i já ti poslední
Dávám – neuzřím světla už tvého,
Až prchne noc a se rozední,
Zář zbarví tvá – jen kříž hrobu mého,
A za hory slunce až opět zajde,
Již luna o mně pověsti nenajde!
Jako poutník z vlasti když se ubírá,
Ještě jednou kol se ohlédne,
Těžký bol mu prsa svírá,
Oko vlhne – tvář mu zbledne –
Nebyloť ve vlasti nikdy tak krásně –
Nesvítiloť nikdy slunce tak jasně!
Tak – černý ač hrob podemnou zívá
A zápach mi vane z hřbitovních houští:
V svět se má duše ouzkostně dívá
A vlast pozemskou neráda opouští!
Posledním strachem prsa se ouží,
Duch ještě jednou po světě zatouží,
Však už nadarmo, darmo se souží! –
156