POUTNÍK.
Chodec mdlý se k otčině své blíží,
Za hory se ukryl slunce svit,
Víc a více noc se k zemi níží,
V náruč snu tichého klesá lid,
Nivy, háje dřímota už tíží –
On však žádný nenalézá klid;
Před sebe v noc hledí neustále,
Krokem rychlým spěchá dál a dále.
Nad lesy vystoupí luna bledá,
Truchlící by utěšila svět,
Zabraňuje však jí mlha šedá. –
Mdlý tu chodec patří v před a zpět,
Kolem sebe známých míst zde hledá,
Kolem vysílá toužebný hled –
Tu aj před ním otčina se zdvíhá,
V šeru mlh však temně jen se mihá.
Jako chodci – takž i mně se děje!
Obraz jakýs před můj vstoupá zrak,
Však jen mdle se barva jeho skvěje;
Krásy, zdá se, že ho zdobí znak,
Ač i touhou srdce mé se chvěje,
Nezřím ho v té kráse – šedý mrak
Ukrývá jej příšera co bledá
A jej v pravdě poznati mi nedá.
Dějin věštkyně, dej slunci vzjíti!
Zaplaš mlhy, jež je kryjí tmou,
By lze bylo v jasnotě je zříti!
Na svět celý nad ním povznes svou
158
Pochodeň, jež světy vše osvítí!
Ukoj touhu v srdci chovanou,
By ve věčné zapomenutí nekleslo
Nadějí živoucích skryté veslo!
Hle, má prosba zdá se vyslyšena,
Touha vřelá bude splněna!
Kynutím bohyně vyvýšená
Slunce budí, prchá mlha zlá,
Žalu bouře v prsou utišena;
K světlu procitá i duše má,
Slunce vzchází s jasnoskvělou tváří,
Obraz pálá v růžožžavé záři!
Z jitra kdy se východ zapaluje,
Nejprv hory jen se v dálce skví,
Ranní vichr mlhy odvaluje,
Doliny však ještě ve tmách spí;
Víc se svítá – věž už vystupuje,
Až pak plné slunce s oblak zří,
Aj, tu ves se před očima bělá,
Zraku krajina se zjeví celá!
Tak před zraky mými se vyrojí
Přízrakem směs vzešlých obrazů – a již
Zponenáhle díl se k dílu pojí,
Vždy živěji postupují blíž,
V celé pravdě až přede mnou stojí! –
Věštkyně! přej čarovnou tu říš,
By mé harfě zjevit bylo dáno,
By co sám zřím, též od jiných bylo znáno!
159