18. KLESLÁ.

18.
KLESLÁ.
Stojí jabloň v šírém poli Nočním mrazem zpražená; O jak mne mé srdce bolí, Ta že jabloň skažená! Darmo pláče v tichém lkání Jasné slzy bílý květ; Hluché všemu naříkání Nevrátí se jaro zpět. Dívko bledá, v jejím stínu Nevzejde ti radost víc; U věnec spleť rozmarýnu, S hrobem sňatek čekajíc. Nevinnosti! blesku tvého Za sebou ji táhne moc; Tebe, slunce žítí svého, Ztopila kdy v temnou noc. Vzešla luna! Jak se svítí Slzami jí ruměnec; S ní i všecko pláče kvítí Roztržený pro věnec. 192