24.
NÁŘEK.
Znám já jednu děvu krásnou
Jako růži květoucí
Patřím-li v tvář její jasnou,
Nevinností planoucí,
Tuť mé srdce cosi cítí
Sladce a předc bolestně,
Neb mně nelze kvítko míti
Rozvité tak milostně.
2.
2.
Šťastnějším sem někdy býval,
Než ji zhlédlo oko mé,
Poklid v srdci sem nosíval,
V němž se nyní láska dme;
Nechť sem v hlučné společnosti,
Nechť v tichounké samotě,
Ji jen vidím v obraznosti,
Ji též v šedé mrákotě.
3.
3.
Když noc rozprostře se temná
A na lůžko ulehnu,
Tuť ručinka její jemná
Objímá mne v blahém snu;
Laskavě ji k srdci vinu –
Líbám děvu s vroucností – –
Však procitna – žalem hynu,
Zklamán jsa v své milosti.
200
4.
4.
Vyjdu-li pod šíré nebe,
Bych ulevil strasti své,
Tu ji vidím podle sebe,
Jak mé srdce k lásce zve;
A hned opět tamto stojí
Na vysokém ouskalí,
Kde nás hrůzná propast dvojí,
Kde nás dvojí osud zlý! –
5.
5.
Ach! pročs dříve mne zajala
Vábnou tvojí sličností,
Pročs mně pokoj vnitřní vzala,
Prsa nadchla milostí?
An nemůžeš sama dáti,
Po čems žádost vzbudila? –
Tebe nesmím milovati –
Pročs mé srdce ranila!? –
201