9.
NA ÚMRTÍ ČESKÉHO BÁSNÍKA.
Smutné vydej zvuky mi varyto,
Hlásati bych mohl žely naše
Nelíčenými i ne cizími slovy,
Jako Záboj ode srdce k srdci.
Přišla bolest v naše jará srdce,
Bolest zlá, i žalost v ňádra naše.
Vzejde slunce; aj, zardí se Sněžka,
Rozední se nade zemi Českou,
Prchne noční temno s luhů Českých; –
V Českých srdcích žely nepominou;
V srdce naše bolest na vzdy vešla.
Nepláčeme proň však pláčem moře,
Ani lkáním zdmuté Vltavy,
Leč proň pláčem šeptem hájů Českých.
Velká bolest velkých nářků nemá.
Bez něj pustý stojí Kliin chrám,
Jako králů kolébka i hrobka,
Slavný druhdy leží Vyšehrad;
Jako shaslá hvězda země naše,
Pustý stojí svatý Karlův tejn.
Nebudou nám více usta Jeho
Hlásati, jak slavně věrnost Česká
Projevila se, kdy s slepým králem
Padesáte padlo reků Českých;
Ani více, jako Jaroslav
Vítězný potřel sílu Tatarskou;
Proto však jej nezapomeneme,
225
Nikdy, nikdy, leč až někdy v smrti
V chladném loži všecko zapomenem;
Neboť známa jestiť láska Čechů,
Jak jest pevná k učitelům svým;
Vždyť pak Češi svému Husovi
Dvěstěletou pálili oběť.
Tak i naše láska nepomine;
Láska naše, jako žel náš, věčná.
226