10.
PROSLOV.
Sklesla tma. Utichly lesní bory,
S sluncem jasným zlatý zašel den,
Opanoval všecky země tvory,
Zem i šírou tichý přikryl sen.
Utichlo slavíka klokotání,
Ohlas písní při porostlé stráni. –
Po vrchách se honí mlhy šedé,
Noční šepot opanuje sad,
Zlatí jenom záře luny bledé
Hrdosmělý někdy Vyšehrad,
A jak on tam, Vltava kde běží,
Pustý tichem svatým krytý leží:
Tak i za rok celý ticho svaté
Krylo tento Thaliin zde chrám;
Však aj, znova zazní struny zlaté,
Nová radost v něm hle! vzešla nám;
Jako slunce nad hory kdy vstává,
Radost novou tento den nám dává.
A hle, jaký cíl zde spojen bývá
S radostí, jíž toto místo dá,
Jaký zisk? – a komu zde vyplývá,
Nejlépe zajisté každý zná!
O, by hlas můj zněl co bouře vání:
„Toto slouží chudým k přispívání.“
227
Nemocného trudná souží muka,
Nouzí stlačen smutný bolno lká;
Vaše pomůže mu štědrá ruka,
Potěchy mu vaše ruka dá;
Srdce vaše nouzí takou hnuté
Skončí v brzku žaly jeho kruté.
U prostřed četné rodiny chudé
Šedý otec na své dítky zří –
„Jaký osud náš as zejtra bude?“
Taký stesk z uslablých rtů mu zní.
Však hle, volná jemu bez nadání
Vaše ruka jest k podporování.
Mé ať jsou vám vděky chudých jmenem,
Přijměte co z hloubí srdce dám,
Dobrodinci ctění v městě ctěném.
Odplatou však buď vám onen sám,
Který praví: „Co jste udělili
Nejmenšímu, mně jste učinili.“
228