6.
V přírodě jak vše se jindy smálo,
V přírodě jak vše se jindy smálo,
Radosti vše do se mělo znak;
V květu kolem oudolí kdy stálo,
Můj kdy podle řeky bloudil zrak:
Teď však slzy v zraky moje loudí
Příroda, i hvězdný nebe strop,
S řekou kvílím, tam kdy oko bloudí,
Svět se zdá mi býti štěstí hrob.
Předc kdy nad lesem na skále sedím,
Kolem níž večerní mlha hrá,
Do zmodralé dálky smutný hledím,
Tento svět jak krásný se mně zdá!
Celou zem v svou náruč jmouti toužím,
V večerní se ztopiti chci zář;
Citem tímto darmo však se soužím,
Neb kam vzhlédnu, tam mně schází – tvář.
242