10.
V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové
V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové
Moji vzejdou zlatý jako máj;
Jaký mladosti mně slibovali snové,
Takový že najdu v světě ráj.
Než ach brzo, příliš brzo přešli,
V tmavošedé noci lůno vešli! –
V světlo luny kvítko zdvíhá vnadnou
Radostně, zdá se, že hlavu svou;
Sehnu se, ach! a co slzou chladnou,
Rosou noční skropí ruku mou. – –
Zkvětlá růže v kraje své mne víže
Čarnou mocí, touhy proletá
Cit mé srdce; přistoupiv však blíže,
Spatřím, ach, že z hrobu vykvětá.
Lílie, jejíž jsem za svitání
Obdivoval sněhobílou zář,
V noc korunu stříbrobledou sklání
K vlhké zemi, i uvadlou tvář.
Hledám lidi, v mém jak ve snu žili;
Bez srdce však larvy najdu jen; –
Snové moji, běda! – snové – byli,
Jestoty je všecky zničil den.
V šírý svět po ráji touhou mroucí
Rámě moje rozestíral jsem –
Po ráji – a na prsa horoucí
Pouhou, lásky prázdnou tisknu zem.
246