BOLESLAV.
TRUCHLOHRA V JEDNOM JEDNÁNÍ.
SCENA PRVNÍ.
Zahrada klášterní na hradě Pražském.
(První jitro před slunce východem.)
MILÁDA (u okna).
Dnes již? – dnes, dřív nežli slunce vyjde,
Tebe znova pohřešiti mám?
Samodruhu, bratře můj! o strašně,
Strašně tiskne hřích tvůj, Boleslave,
Syny tvé i dcery! – Znova mám
Loučiti se s tebou, bratře můj;
Víc, o víc než bratře!? – Jak mi smutno! –
Právě jako tenkrát, v slavný Řím
Kdy mne vedla mnoholetá pouť.
Oplakávati kde otcův hřích
Měla jsem odloučená od vlasti,
Uzavřena ve zdech klášterních,
Daleko tak, daleko od tebe. –
Nelze bylo mi bez tebe býti;
Netěšila obloha mne jasná
Italie krásné; vůně myrty
Nevábila k radosti, jen k žalu.
Opuštěná co hrdlička v skalách
Plakala jsem sama, sama! – sama!! –
286
Nikdo nerozuměl pláči mému,
Jako tvému druhdy, samodruhu!
Sami dva jen rozumíme sobě,
Oba rovný, stejný tiskne žal;
Vyvrženi co na ostrov pustý,
Vkročili jsme v bezradostný svět –
Bez sebe jsme sami – osamělí! –
Jak mně možno bez tebe tam býti? –
Lze-li člověku jest samotnému
Přebývati v pustinách rozlehlých?
Šírá poušť, noc tmavá; každý strom
I lůna bledá lkají sice s ním;
Však ach – nepoznají pláče jeho;
Lkání druha neuleví žalu,
Jaký tiskne smutné srdce jeho,
Leč kdy jeho spolusmutný druh
Porozuměv žalu jeho pláče.
ZLOMEK Z „BOLESLAVA“,
TRUCHLOHRY V JEDNOM JEDNÁNÍ.
MILÁDA sama (u okna).
Mladé jitro! – krásné jitro!
O ty nejsi s to, setříti slzy chladné
Jimiž tu noc tichá porosila
Ladné líce porozvilých růží!
Ty jen nové, vřelé slzy rodíš,
Ze ztmělého modra zraků mých
Na mojich želem uvadlých lících!
Jako jiskry před východem slunce,
287
Za horami, tam za východními,
Jasné jiskry řítějí se zhůru,
Výš a výš, až v temném modru hasnou:
Tak i slzy linou s tváří mých
Chladněji vzdy na ustydlou ruku
S ruky studené co jiskry chladné
V květin záhony: posléz co perly
Přimrazené usnou na uchřadlém
Květu srdci v hluboké korůnce! –
288