Ptáčkům.
I.
Řekněte mi, slavíkové,
co to hrdlo vaše zpívá,
že se srdce v těle chvěje,
že tvář bledne neb se rdívá?
Řekněte mi, tažní ptáci,
co zpíváte v cizím kraji,
kde se palma štíhle vznáší,
s lotosy kde vlny hrají.
Kde po dívce mladý Hindu
zrak ve dálnou dál upírá, –
tam, kde pod ledovým nebem
slabě píseň odumírá?
„Od jihu až ku severu,
kde již oněmují hlásky,
5
pějem všichni píseň jednu:
svatou, božskou hymnu lásky.“
II.
Aj, ptáčkové, já jako vy
bych melodie pěla,
kdyby má mluva líbezně
jak píseň vaše zněla.
Jen tré bych písní zpívala,
v nich všecky boly, strasti,
a první mocnou, velebnou –
tu zapěla bych vlasti.
A druhou svému národu,
svatého citu pásce,
a třetí tichou pohřební –
tu zalkala bych lásce.
6