Proč bloudíš, mysli má?
Hle, vše se vůkol leskne v jarní kráse,
violka vábí, nebe usmívá se,
ve stinném loubí slavík klokotá,
a květná jabloň mladý květ ti dá:
již v srdce každé vešla naděj nová,
přemoz i ty bol, jenž ti v srdci hlodá,
buď dítkem přírody, slyš její vábný hlas,
jak kvítko oživni, vrať k životu se zas.
Ty nechceš, mysli má? –
Vzdech ozve se jak jemné žalování,
přehluší sladké v loubí klokotání,
z oka se zvolna bolná slza line,
s violkou splyne a violka hyne.
Již věřím, mysli má,
že zhasla záhy mladá síla tvá;
májový den již nemá pro tě vnad,
i smutnou jsi, když odívá se sad.
Buď mužna, mysli má!
Patř Vyšehrad! hle, jak se pyšně rdí,
co kmeta líc, když o něm chvály zní.
Tam hrobka otců, zašlé slávy kmit.
Nevidíš ráno, ne červánků svit?
Ó vítej ráno! skřivánci již pějí,
po celé vlasti čerstvé vánky vějí,
žilami žití síla probíhá,
vzchop též se k činu, bludná mysli má!
Slyš Vltavu! zdaž hlasy její tlumí,
když kolem tvrze bouřnou vzpouru šumí?
Jí posud králem starý Vyšehrad;
jemu se koří, když je ticho všad,
a šumem dumným vzdává jemu chválu
a věrně hlídá starou, šedou skálu. –
Buď Vltavou! – Nemůžeš, mysli má? –
Vzdech ozve se dojemné žalování,
přeruší proudy, – tklivé klokotání,
zkalený zrak ku Vyšehradu zhlédne
a záře bledne. Ubohá mysli má!
Již zlomena je jará síla tvá.
Již nepovzneseš k hrdému se činu,
již nedovedeš smýti starou vinu,
a dokonána jesti pouť i tvá.
Kam ještě bloudíš, mysli má? –
Nezní víc jemné vzdechu žalování,
již slyšet řeku, – pěvce klokotání,
zjasnělý zrak se v cizí oko noří
a líčko hoří. – Již chápu, mysli má!
do sivých očí vede cesta tvá!
Však chraň se, mysli, těchto očí sivých,
neb ztracena jsi ve přeludech snivých.
Jsou bludištěm; ty v jejich hloubku zříš
a najednou se v srdci uvidíš.
A v srdci tom jest krásně jako v báji,
Zabloudíš-li, pak utoneš v tom ráji,
neb v říši té svůj celý najdeš svět
a nikdy více nebudeš chtít zpět. –
Přec bloudíš, mysli má?
Pak nebohá, jsi ztracena.