Nad Prahou.
Nad Prahou mladý den se vznáší,
svěží co krásný, jarní bůh;
a kouzlem svým tak svět unáší,
že láskou k druhu přilne druh.
Jak zlato plynné řeka září,
když paprsek s ní světlý hrá,
i starý most se jasněj’ tváří,
že na něm líbka slunce plá.
Se věží táhlých zvuků znění,
pobožně k chrámu spěchá lid,
a v zvučném, tklivém slávopění
svůj vroucí, zbožný jeví cit.
A král šedivý ve své výši,
důstojný, starý Vyšehrad
prohlíží radostně svou říši,
květoucí luhy, stráně, sad.
43
Na Vltavě se loďka houpá,
jí vesla nikdo nestřeží,
srdce se v moři blaha koupá,
a loďka žene k pobřeží. – – –
Ó rozviň, Praho, krásy svoje,
ukaž se v slávě sterých vnad,
ukaž mi hrady, chrámy svoje,
Vltavu mocnou, Vyšehrad.
Objev se v celé, hrdé pýše, –
má mysl jinde zavítá;
dnes duše moje touhu dýše
a tebou, Praho, zamítá.
44